Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zpočátku to vypadalo na rychlou seznamku s několika poslechy a rychlým rozloučením, ale měsíce běží a poslechy se množí oproti původním předpokladům celkem úspěšně. Společnou desku Melvins (nejsem vyloženě ultra-fanoušek) a Napalm Death (nejsem vyloženě ultra-fanoušek) jsem bral spíš jako zajímavost, která se mi připletla do cesty a kterou jsem si chtěl osvěžit jarní měsíce, a i když se díky ní na mém přístupu k oběma kapelám z dlouhodobého pohledu nic nezmění, nebudu zastírat, že tuhle jejich společnou nahrávku jsem si svým způsobem oblíbil.

Na úvod by to určitě chtělo pár vysvětlení. Jednak jakkoliv vypadá spojení těchto dvou kapel podivně nebo neuvěřitelně, jsou to dlouholetí přátelé, kteří společně odehráli spoustu koncertů, což potvrdilo i letošní společné tour, takže takto pojatá deska až tak velké překvapení není. Za další nejedná se o klasické split album, tedy každá kapela na jedné straně desky, ale o skutečně společnou nahrávku, kde každá skladba je dílem obou zúčastněných kapel, přičemž jednou převažuje tvrdší vliv Napalm Death, jindy zase neposednost Melvins, ale vždy jde o spojení obojího. Když předběhnu pár odstavců – ve výsledku to zní skvěle. Další skutečností do sbírky faktů je vydání tohoto alba (můžeme ho klidně označit jako mini-LP) na docela kultovním noise rockovém labelu Amphetamine Reptile Records z Minneapolis, což je jméno dlouhodobě spojené mnohem víc s různými podivnostmi od Melvins, zatímco pro Napalm Death je tahle stáj téměř (ne úplně) novinka. Nevýhodou toho je bohužel velmi limitovaný náklad několika barevných edic s alternativním obalem, čímž docela dost ostrouhává světová distribuce a dostupnost pro fanoušky mimo zasvěcené kruhy. Někde jsem zachytil zprávu, že by se většího nákladu mohli ujmout na Ipecac Recordings, ale co je na tom pravdy, fakt netuším.

Mimochodem by stálo za to si vložit historickou vsuvku, že obě kapely debutovaly a ve své podstatě definovaly nový přístup k muzice v roce 1987 – Melvins deskou Gluey Porch Treatments a Napalm Death albem Scum.

Tossing Coins into the Fountain of Fuck je první skladba, která je naprosto výborná. Tvrdý zvuk Napalm Death s jasně diktujícím Barneyho hlasem by na první poslech mohl vytvářet dojem, kdo bude z čistě silového hlediska udávat další směr, a je docela zábava sledovat, jak se do to mlýnku vecpává poťouchlost trojlístku Melvins. Kvílející kytara skvěle narušuje přísnou medicínu Napalm Death a celou produkci vytrhává z vážného pojetí někam do předpolí dadaismu. Kytarové sólo je famózní! Celé to vlastně vyznívá neskutečně zábavným dojmem a mohli bychom se na to dívat čistě touto optikou, nebýt toho, že ta skladba má úžasný drajv a o nějaké jen tak zábavě pro nic za nic to vlastně vůbec není. Totéž platí o dvojce Some Kind of Antichrist, v níž se k hlavnímu slovu hlásí Buzz Osbourn a celou skladbu tak mnohem víc posouvá do řečiště Melvins. Na tomto místě si nemůžu odpustit jeden povzdech, a to v podobě více jak pětiminutové improvizace v druhé polovině skladby (celá má skoro deset minut), která se s určitým zájmem dá poslechnout jednou, možná dvakrát, ale pak už ji člověk radši přeskakuje, protože mu nic nedává. A to v rámci desky, která má slabě přes půl hodiny, je velká ztráta.

U skladby Nine Days of Rain se nemůžu zbavit dojmu, že spojením Melvins a Napalm Death vznikli Faith No More někde na svém úplně posledním albu. Klidně mi to vyvraťte, ale slyším to tam naprosto neodbytně, což nijak nesnižuje její hodnotu, která svou znervózňující atmosférou a kompozicí, která jakoby jde odnikud nikam, stojí oproti ostatním trochu bokem. Do jisté míry zamyšleným dojmem může působit i Rip of the God, kde se přístup Melvins a Napalm Death prolíná asi nejrafinovanějším způsobem, a kde vše vrcholí takovou zvláštně neuchopitelnou gradací, kterou lze nazvat gradací snad asi jen v kontextu alba, jako je toto. Drzý útok na to, co všechno si posluchač nechá líbit, pokračuje ještě dvě skladby, z nichž Stealing Horses je drzejší o něco víc a závěrečná Death Hour se zase poslouchá ve svém úvodu úplně sama … nebýt opět takové otravné improvizace nad rámec snesitelnosti v její druhé části, kterou taky celé album končí. Z tohoto pohledu se nemůžu zbavit dojmu, že některý humor už je trochu nad rámec a že šance na perfektní společné album nebyla využita úplně naplno. Jakože chápu, že je to neřadová deska, deska svým způsobem unikátní, pro níž platí úplně jiná pravidla (pokud vůbec nějaká platí), ale když odečtu ty podivné improvizace, zbyde toho málo. Ve výsledku je to jasné, chci víc!