Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalm Death - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Napalm DeathThroes of Joy in the Jaws of Defeatism

Michal Z7.9.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Grindující počátek alba nastavuje jeho jednoznačné vnímání, což pro celek rozhodně neplatí. Nahrávka časem vypouští mnoho zajímavostí a s hrací dobou přibývá i rozličných výrazů a stylů, které aktuálně Napalm Death bezostyšně vsunují do své hudby. Ať už to je hluková alternativa, či industriální lomoz. Na veterány hodně odvážné album.

Napalm Death mi v devadesátých letech minulého století byli s albem Harmony Corruption vstupenkou z heavy/speed/thrash metalové scény mezi ty tvrdší hudební odnože. S nimi to u mě kdysi dávno začalo. Přitvrdil jsem. S přibývajícím věkem žasnu, co ti chlápci stále dokáží ze sebe vyloudit a k jaké zběsilosti se nabudit. Být ve formě je s přibývajícím věkem stále těžší, ale z osobní zkušenosti vím, že to je jen o zdraví a hlavě. Pak jde vše, ať vám je let, kolik chce. V minulé desetiletce jsem Napalm Death rád viděl naživo a pravidelně mě odpálili svým nasazením a hlukovým bordelem, jenž nemá příliš obdob. Alba z posledních deseti patnácti let kolem mě ale povětšinou jen prošla. S Throes of Joy in the Jaws of Defeatism jsem si však dal delší dostaveníčko, nikdy nevíte, zda nebude to poslední.

 

Celá nahrávka se samovolně odpálí do nejvyšších možných rotací a Barney si může obrátit plíce naruby, aby ze sebe dostal své sdělení na patřičné vyšinuté (ne)normativní hranici. Herrera a spol. celku dodávají další punc divokosti a jasnosti v tom, co chtějí po letech stále předvádět. Jejich sekaná má nadstandartní struktury a bohatost, která z celkového veletoče postupně s dalšími poslechy vystupuje. Jsou více než rafinovaní a občas z jejich kulometné palby vylézají nečekané prvky, které zaujmou nebo pobaví dle naturelu a zkušenosti posluchače.

 

 

Úvod alba ve své první čtvrtině grinduje o sto šest, ale čím déle album poslouchám, zesiluji a zeslabuji, dostávám další a další aspekty. Výsledkem mi je, že Napalm Death jsou stále hraví jak malá děcka, i když u své hry vyvádějí jak uřvaní nevycválaní parchanti, jejichž rodiče hledí raději na dno flašky než na jejich vývoj. Tříminutová čísla jsou v jejich věku dýchatelná. Krátce trvající intenzita je v podání Napalm Death plná silných zvířecích prožitků a rozhodně nenudí jako táhnoucí se číslo plné náročných změn poloh a chaoticky trapné skládání podkladných polštářů.

 

Na těchto veteránech se mi líbí i to, že umějí vystoupit do středního tempa. Mají stále drtivou sílu jak výrazovou, tak kompoziční. Neostýchají se zkrápět melodie blackově kroužícími vyhrávkami, nesmrdí jim ani kosmické avantgardní tóniny Voivod a až netypicky melodické radovánky. Dostává se i na prog metalová odlidštěná umělecká výraziva, jako by se v jedné mantře srazili Meshuggah spolu s Gojirou. Trocha industriálního lomozu a netradičně postavených skladeb na base a bicích také přicházejí vhod a ukazují, že tito veteráni by neradi uvízli v síti monotónnosti. Nebojí se na své poměry ani alternativního přístupu, který není nepodobný sólovkám Mika Pattona nebo britské industriální scéně. Na verzi alba s bonusy naleznete i cover skladby White Kross od hlukařů Sonic Youth. Je báječná a stala se mi potřebnou. Už jen tento manévr podtrhuje odvahu a tvůrčí svobodu. Ano, až tak netradičně nám mávají Napalm Death svým albem na rozloučenou. Nahrávka na veterány vcelku dravá a patřičně rozmanitá, rozhodně nejde jen o nutné řemeslo. Mám dojem, že by mohli ještě ukovat nejednu rozmanitou pamětihodnost a prohloubit v budoucnu svůj odkaz.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky