Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalm Death - Time Waits For No Slave

Napalm DeathTime Waits For No Slave

Bhut27.6.2012
Zdroj: MP3 (200 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Stokrát omletá věta, že „nic nového pod sluncem“ se musí použít i teď. Ale stejně to dokážou tihle nezmaři vytáhnout o nějakou tu třídu vejš, aby se nezamotali ve vlastních šponách. Hobluj!

V rychlosti si připomeneme počin britských buřičů Napalm Death Time Waits For No Slave z roku 2009. Ono totiž tady není moc co objevovat a o čem déle diskutovat. Je to nářez jak prase, přímočarý dusot a hoblování. Obrábění touto kapelou si tu a tam nechám líbit a stejně jako od AC/DC, tak ani od Napalm Death nečekám a ani nechci nic jiného.

Jistým vývojem si sice kapela pochopitelně prošla (vzpomeňme na energické punkové začátky), ale nakonec zůstala věrná svému osobitému pojetí death grind metalu, ve kterém obývají ty nejvyšší posty. Nikoho snad nepřekvapí tato příjemná porce svižné divoké hudby, která umí vmíchat energii do žil. Ovšem stále nemůžeme hovořit o kolovrátku, či vykrádání sebe sama. Je to stejné, jako u výše zmíněných Australanů. Přesto se Napalm Death daří vmíchat do svých ocelových špon nějaký ten hliník, který ve výsledné kopici, jak se patří, vyčnívá a svítí. Zde to jsou chorály, které udávají nový rozměr celé vizáži kapely. Nejsou dlouhé, nejsou hojné, ale jsou úchvatné. Ten, jemuž hudba tohoto spolku nikdy nechutnala, ani nemusí zkoušet koštovat její další fragment z bohatého zástupu všech počinů. Naopak ten, který je spokojen se stavem a směřováním kapely, bude opět obdařen na výsost skvěle a odejde (pokud tedy) nezklamán. Nic víc, nic míň. 


Není, však od věci se podívat trochu do pozadí desky a přečíst si pár jmen z bookletu. Zůstaneme spíše u grafické stránky a jmen na ní se podílejících. Obal stvořili hned dva démoni. Kevin Sharp a především Mick Kenney. Že Vám ta jména nic neříkají? Zkusme zabrouzdat v paměti a při vyslovení jména Mick Kenney pootevřít booklety i starších alb Napalm Death, kde je taktéž podepsán pod autorstvím obalu. Na svědomí toho tenhle chlapík má sice ještě více, ale zcela stěžejní je hraní v mé milované kapele Anaal Nathrakh. No a Kevin Sharp se sice na obalu podílel jen okrajově, ale jméno to není nikterak malé. Měli bychom jej znát především z postu zpěváka v taktéž spřátelené formaci Brutal Truth. Ještě se zmíním o člověku jménem Carsten Drescher, který vytvořil layout. Jeho práce tohoto typu pak ještě můžeme vidět u velkého množství dalších neméně známých kapel, jen namátkou: BorknagarGraveMoonspellRotting ChristSentencedTiamat

 

Podtrženo, sečteno další klasické album z dílny Napalm Death uzřelo světlo denní. Milovníci těchto naštvaných bez kompromisních brusičů jsou poctěni porcí čtrnácti písní o celkové délce padesát minut. Možná až trochu příliš dlouho na takovýto řezavý výplach. Ale co, když se má pařit, tak pořádně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky