Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Naxatras tvoří trio hudebníků z Thessaloniky, kteří se na svůj debut poctivě připravili a nahráli jej tak, jak se to dělalo kdysi. Celou nahrávku natočili živě, navíc během jednoho dne, a to čistě analogovou cestou. To rozhodně není běžná praxe a kdyby už nic, tak jen tímto faktem si získali mé upřímné sympatie. To, co mi dává jejich tvorba, je pak dokonání skvěle rozdělaných předpokladů.

Zpočátku subtilní konstrukce postavené na akustické hře kytary a basy se časem zvolna rozvíjejí do bohatších, elektrikou nakopnutých skladeb. Rozvláčné melodie tažené svižným rytmem způsobují to, že je možné odpočívat a přitom se nenechat zavěsit do pozice lenochoda. Každý z tria obsluhuje svůj nástroj se soustředěným zaujetím, a i když tím nejvýraznějším prvkem je mimo pozemské sféry cestující kytara, svůj čas vyniknout dostanou všechny nástroje. Dohromady to není nic víc než jen ta kytara, k ní basa a bubny, ovšem výsledek zní mnohem bohatěji, než by člověk očekával. Rytmická hra s přiměřeně drsnou basou dělají pevné tělo, kolem něhož se rozvíjejí vzdušné skladby plné nálad a staví mosty z historie do současnosti. Od jednoduchých riffů, které tvoří hutné středy, se co chvíli odděluje nespoutaná kytarová linka a kouzlí motivy, které se nacházejí v jiných rovinách. Když se kytarista utrhne ze řetězu, posouvá skladbu mimo pole měřitelného vědomí. Vrčivé akordy skládané na hmatníku určitě potěší všechny fandy Black Sabbath a hardrocku vůbec, a když se zpěv náletově přiblíží horizontům The Doors, není daleko k tomu sáhnout si na relikty minulosti. Zdánlivě jednoduchá kombinace musí chytit za srdce i současného zhýralce rozmazleného technologickým vývojem.

Na celém albu jakoby ležel prach bezčasovosti, hodiny se zastavují a najednou není důležité, kdy vychází slunce. Sólující struny teskně rozechvívají zapadlé touhy, do kterých se těžko probouzí. Nenápadně dochází k uctění kruhu, ve kterém se motivy z počátků objevují znovu na konci skladby. Psychedelie nahrávky nenápadně nabourává duševní rovnováhu, která zmateně pluje v nabízené paletě pocitů, jež získaly komfort volného místa k rozvoji. Drsně hoblovaným rytmům se podařilo pomalu odkrajovat čas k soumraku a hlas znějící jako z plechového tlampače rozhodil otřískanou ozvěnu po dřevěných plotech. Zahleděně stojíme na okraji prošlápnuté cesty z města vstříc šeřící se krajině. V ní se éterem šíří inspirace východních kultur a rezonují dojmem něčeho vzdáleného a vzrušujícího. Sváděn je roztoužený činel, který šustí stovkami padajících listů a svéhlavý vítr vhání do očí písek. Tehdy se mi rozostřuje vidění a s povděkem vnímám zpomalující hudbu, jak vyčkává na mě a nový začátek.

Deska nepatří k představitelům moderních vymožeností. Zní příjemně jednoduše a vrcholem rozmařilých nápadů je zkreslený zpěv a lehce nabouraná přirozenost kytarového zvuku. Mám pocit, že jsem narazil na něco nového a přitom důvěrně známého, snad tak působí mísení písničkářské nesvázanosti s mudrlantským hardrockem. Zní to opravdově, jako když si sáhnu na dřevo a cítím dřevo místo papundeklu, nebo když se dotknu skla a je to opravdové sklo namísto falešného plexi. S touto jednoduše kouzelnou hudbou souvisí i pěkný obal, který navozuje exotické svrbění v kožních záhybech. Je to takový sváteční závan dálek, který můžeme cítit na každém balkóně, zatímco na dlažbě zametáme saharský písek snesený po jeho dlouhé cestě. Je to rovná hodina esoterického poslechu.