Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrocock - Lesní Hudba

NecrocockLesní Hudba

Victimer4.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Les je chrám. Ve stěnách chrámu již několik zimních dní duní "Lesní Hudba". Lovu zdar a pozor na mokvavá zranění.

Za řekou se stmívá. Zasněženým krajem k domovu bloudím, ve větru větřím neobyčejný zážitek. Najednou ho vidím. Na stezce pode mnou, tak blízko vody, jak to jen jde. Běžkař, jehož stopa ve sněhu vůbec nezapadla. Je tak pomalý. Klasickou technikou nedbá nečasu a hloubavým stylem se sune proti proudu úlomků drobných ker. Každá vločka, co na zem dopadá, mu nekonečně krouží nad hlavou, než v bílou nepropusť se promění. Je tak hypnotizující. Najednou se setkáváme. Tu poodhalí se soustředěný pohled chladného biatlonisty a setká se s mým. Je tak pomalý. Sejme pušku ze zad a vystřelí. Je to báječný střelec. V hlavě díru mám, trhaně vrávorám a upadám. Ležím tam v jehličí, tuny vloček halí mou tvář, umírám. Jsem tak pomalý.

 

Les je chrám. Ten kdo lesu propadne a daruje mu svůj čas a souzní s ním v nekonečném spojení, je lesní magistr, docent dřev a milovník laní. Je lesa pán. Takto sympaticky je hvozdem vycvičen také majitel démonických nálad a chlípných atmosfér, spermaster Tom Kohout. Čas kremačních pahýlů z pecí trčících se stále drží kdesi na mysli, ale už byl čas na změnu. Les otvírá své obory plné neklidných zvířátek, před očima proudí zástupy tajuplných houbiček, po kterých již blud nikdy tělo neopustí a v zapadlých místech tu a tam člověk narazí na pečlivě ukryté zmodralé torzo. V neposlední řadě se připomíná dávný odkaz moudrého učitele - strýce, jež malého přemýšlivého a podivně se rozvíjejícího Necrococka provedl lesními stezkami a zasvětil jej myslivosti. Ten strýc, co lesem žil, uctíval a lovil, ten co v lese věk svůj završil. Fotografie navždy dřímajícího střelce na zadní straně bookletu patří, stejně jako celé album "Lesní Hudba", právě jemu.

 

Co si má zjevný nelesník představit pod pojmem "Lesní Hudba"? Pomalé, hypnotizující a neustále se opakující valy kytar, obalující na sebe absolutní lesní atmosféru plnou francouzských rohů a jelenů otírajících se o mocné duboví. To, že je Necrocock mistr sladkého bolu, není třeba dále šířit, lesní cesty jsou jím nasáklé na každém kroku. Empirická hra s lesní aurou v Necrocockově podání zní stejně přesvědčivě a bolestně pravdivě, jako tomu bylo u pitevních stolů funerálních "Praktik". Ty sice asi vítězí v míře šokujících a nevysvětlitelných záchvatů kremačního zaměstance, ale bráno lesní optikou přesvědčeného mistra likvidačních zákroků v mlází a březoví, není nad dokonale navozenou směs lesních plodů. "Praktiky" vonící starobou a black metalem, střídá dotaženější ucelený koncept nočních příběhů, které nekončí vždy tak, jak by se slušelo."Lesní Hudba" mi ve srovnání s předchozími díly necrografie jasně vychází jako to nejrozjímavější a nejatmosféričtější album. Původně zamýšlené ryze instrumentální pomalé tóny nakonec Necrocock opatřil povětšinou zvráceně laskavým voxem a krátkými textovými doprovody. To vše je ale spíš jen formou črtů do temného majestátu polesí stvořeného nástroji. Opakující se motivy přitom zbytečně nedusí a neubíjí, norma stopáže "milé písně" je dodržována. Sem tam zabloudí se až někam k relaxačně ambientním polohám, objeví se i doprovod lehkých KK kláves, které pak zezadu stejně obejme těžký lesní funerál, francouzské rohy a doomové tempo.

 

Informace kolem vzniku lesního alba ohlášeného již před znovuzrozením legend Master´s Hammer, dovršilo až ztvárnění video traileru, který dal nahlédnout k několika lesním kusům. Už tehdy šlo vystopovat kampak se deska bude ubírat a co od ní lze zhruba očekávat. Už tehdy byl člověk opět poněkud šokován, jak připomenutím slepotou stižené princezny, tak extravagantní dvojicí slídicích ski atletů i podivně se kývajícím maskovaným dítětem. Ano, bylo to zpět v plné síle, již nešlo ustoupit, ta cesta byla jasně značená. Kdo pamatuje hypnotické odpichy hůlek, musí si vybavit epicky ponurý lesní magnet "K dubům", jeden z nejsilnějších momentů alba. Do této sorty bych ještě přiřadil pravý lovecký hymnus aneb poctu strýci "Na posedu". Tedy přímo na místě, kde nešťastný prožil poslední chvilky s nízkou hladinou cukrůůů. Zmodralá neznámá, co má na svědomí sténání ze skal se ozývající, to je další lesní tryzna "Lesní hotel Orion". Ostřejší nástupy pak nepostrádají ani "Ležím v jehličí" ani rozostřený a zvracení podporující "Muskarin". Po bodnutí komárem se lze dovrávorat i s dírou v hlavě až "K václavkám", do dalšího kouzelného místa zeleného království. Jelení podíl na celkové atmosféře alba má také Zdeněk Berry Beran, tvůrce autentických lesních chvilek v podání rohů, zejména v předehrách "Halali" a "Amoretka Mlženka". Odlehčení a jemné připomenutí spermobraní KK lze pak nalézt "Tam na Luční", která bude jistě věnována pobytům na Luční boudě. Jinak je tento lesní projekt velmi kompaktní a na hony vzdálen jiným revírům.

 

Polohou zatěžkaných kytar a živých bicí (namlátil nefalšovaný spalovač Ivoš Plaček), mohlo by album "Lesní Hudba" přeci jen evokovat návrat k dobám "Klinik", ovšem to je pouze jeden a dosti rozpačitý pohled. Tomův harmonicky deviantní patent se vznáší nad všemi jeho vydanými alby, vždy to tak bude, neb poznávací znamení je důležitou vlastností každého plodného autora. A to je u gumové i lesní tvorby nepřeslechnutelné. Každá deska nabízí jiný příběh, ten který právě probíhá je plný podzimního lesa a nocí v něm strávených. A je to příběh povedený. Slabší povahy si sebou na poslední cestu možná odnesou trvalé poškození, přesto jim ho rád doporučím. Nejvíce uspokojeni pak zřejmě budou praví dobyvatelé lesa, hraničními zálibami disponující a pravou lesní lásku rozdávající jedinci.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky