Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nefandus - Reality Cleaver

NefandusReality Cleaver

Garmfrost20.8.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: „Reality Cleaver“ byla jedna z nejočekávanějších desek black metalového podzemí s hvězdným obsazením. Výsledek je ale víc než rozporuplný a čpící průměrem.

Ačkoliv mám rád starší tvorbu Nefandus, vždy mě zarazí odkazy na dvacetiletou historii fungování kapely. Což není zas tak úplně pravda, když zhruba deset let prakticky neexistovala. Což samozřejmě platí i pro další působiště jednoho z ústřední dvojice seskupení Michayaha Belfagora Ofermod. To ale jen na okraj. Faktem zůstává, že „Reality Cleaver“ je třetí deskou Nefandus a přichází po pěti letech jako dlouhohrající následovník skvělého díla „Death Holy Death“, nepočítaje dva roky staré ípíčko „Your God is a Ghost“.Tematicky jsou pak neměnní ve světě okultismu a věrni temné magické cestě, kde vládne Lucifer a hluboké vědění běžnému člověku neviditelné a neuchopitelné.

 

Nové album je opět vystavěné na lyrice, kolem které se hudební složka jakoby zhmotnila. Přiznám se, že mi moc nevoní takzvaný Iblis Art, což je ústředním tématem desky. Trochu mi to zavání snahou ukázat, kterak je duo Belfagor a Ushatar všeobecně vzdělané, má přehled a je do ledasčeho hluboce ponořeno. Pravdou ale je, že lyrické příspěvky hostujících textařů Grima Vindkalla, Tehôma nebo Værulva působí fundovaně, ostatně jako i zbytek skladeb. Moje výhrady jsou zde neopodstatněné a skutečně liché. Většina black metalových umělců využívá temných témat jen jako uměleckou stylizaci, v případě Nefandus cítíme skutečný zápal a letité studium.

 

Nechme ale raději hovořit hudbu. Hned s úvodními tóny mě napadlo, proč tohle album nevyšlo pod hlavičkou Ofermod? Album „Reality Cleaver“ se nese v podobném duchu jako „Tiamtü“ (bez onoho lesku nevšednosti, která zdobí desky Ofermod tak krásně). Tedy pomalé tempo a melodie, tytéž pěvecké linky... Kdo čekal svižný black metal s hitovými ambicemi jako v případě „Death Holy Death“, asi zůstal stát a nevěřícně doposlouchal album do konce. Většina písní se nese ve středním a až pomalém duchu. Deska je to kratičká a pořád přemýšlím, proč se raději nepočkalo a nepřišlo se silnějším materiálem, případně i delším. Takto mi připadne, že zbytečné tříštění sil mezi různá seskupení přináší jen jakýsi odvar toho, co bylo anebo mohlo být. Netvrdím, že je „Reality Cleaver" propadákem v rámci scény, ale každopádně ústřední duo se nacházelo už v lepší kondici. Přijít dva roky po „Your God is a Ghost“ s řadovkou, která je jen o pár minutek delší než EP, navíc s náplní, která by chtěla přikořenit a dochutit, zavání snahou vydávat nosiče za každou cenu. Nechme ale marných úvah a položme si otázku, zda „Reality Cleaver“ stojí za poslech, či nikoliv?

 

Deska samotná se poslouchá velice snadno. Jestli se jedná o úvodní valivou „Verses from the Chaoverse“ nebo „Qayin's Hunt “, která víceméně pokračuje v nastaveném duchu z úvodu. Zavádějící je pak závěrečná skladba „Scorn Of The All Mind“ s hostujícím Thomasem Sabbathim a ženským hlasem, který nedokážu rozpoznat. Tento song vybočuje z celku jak pro čistý Thomasův zpěv, tak náladou evokující naději nebo žánrový odskok kamsi mezi goticko doomové spolky. Ironické je, že se mi tato píseň líbí z desky nejvíce.

 

Na výše položenou otázku odpovídám ano, deska stojí za poslech. Na druhou stranu za oběma hlavními tvůrci stojí mistrovská díla a v jiných působištích jsou i nadále nadprůměrně plodní. Jako výsledek mi pak vychází, že jim to v současné době zkrátka nepasuje dohromady jako dřív a pak je otázkou, zda má pak význam pokračovat. Myšleno z hlediska posluchače. Je evidentní, že společné hraní pány baví a to je vlastně na tom celém to nejhezčí a je to vše v nejlepším pořádku. Tím také zakončím moje zamyšlení, které mělo být recenzí. Howg!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky