Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kolik znáte Tureckých kapel? A jak velká část z nich je skutečně dobrých či zajímavých? Za sebe se přiznám, že s kapelou Nemrud je to má první zkušenost a jsem velice rád, že to je zkušenost velice pozitivní. Nemrud neběsní v black metalovém hávu vlčím ani neflusají hlínu okolo sebe v drtivých kanonádách sonického třesku za tření nakupené mizantropie. Nemrud hrají jistou fůzi sedmdesátkového psychedelicky-space rockového pohledu na kytarový žánr. Jejich muzika nevoní medem, nechutná po oříškách ani neomámí cizokrajným kořením. Svádí nostalgií a má svou osobitou sílu.

Ritual se brodí až po prsa v odkazu space rockového feelingu Pink Floyd, netají se ovlivněním raných Eloy a vytahují z dunivého rytmu sedmdesátek to nejlepší, co jim vlezlo pod nos. Čtyři písně se zdají docela málo, ale opak je pravdou – Nemrud se s tím nepářou a hned v úvodu servírují desetiminutovou kompozici plnou hard rockových riffů a těžkých rytmů, ve které prakticky hned ukážou celou svou paletu výraziva. A že si jejich hudbu zamilujete (máte-li rádi tento retro styl) velmi lehce. Ritual je plný melodických nápadů, které sice neboří hranice originality, ale mají výborné načasování. Druhá Sorrow by Oneself je potom daleko pohodovější tváří Nemrud s větším prostorem pro klávesy, které používají tradiční paletu (jiný rejstřík si v tomto případě ani neumím představit). Na zpěvu založená Light uplyne rychle a připraví na poslední velké sousto, přes osmnáct minut dlouhou Ritual, která patří k vrcholu alba ve všech jejích částech. Vzpomenout zde lze i na Riverside, kteří rádi používají dunivý šlapákový podkres, aby kolem něho pomalu, pozvolna, rozpoutali podmanivé kresby. Výborná práce s motivy posune skladbu až do slušivého kvapíku, který se přehoupne do druhé poloviny a paličkově vyťukávaného rytmu. Návyková píseň uplyne rychle, aby ve čtrnácté minutě ovládla posluchače řízným rozjezdem, postupně vyvozeným ze základní melodické linky. Velmi vkusné, dobře složené.

Chválím celou sestavu včetně Merta Göçaye za mikrofonem a kytarou, jehož civilní projev kapele výborně sedí. A zbytek sestavy šlape jako hodinky. Kapela se zajímavým způsobem vzdálila od své prvotiny – Journey of the Shaman. Ta byla více klasická, méně experimentální, kapela ještě hledala svůj správný výraz. Dnes mohu říci, že jej našla a že vydala jedno z pozoruhodných retro-rockových alb minulého rocku. Nemrud nejsou ani výraznou psychedelií, ani moc space (ani spice). Jsou kapelou ve vlastním vesmíru, která čerpá od nejlepších mistrů v oboru a zároveň jen suše nekopíruje.