Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Neurotic Machinery - Nocturnal Misery

Neurotic MachineryNocturnal Misery

Jirka D.15.5.2020
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Po předchozích dvou deskách je novinka Neurotic Machinery krokem k monolitickému metalu a pokud můžu soudit z hlediska svých osobních priorit, je krokem hodně nazpět.

Můj osobní příběh s tachovskou kapelou Neurotic Machinery se začal psát v červnu roku 2010, kdy pod katalogovým číslem PM 08 vyšlo v tehdy aktuálním čísle magazínu Pařát album Opsialgia. Docela dobře si pamatuju svůj tehdejší dojem, že jde o desku minimálně se zajímavým potenciálem do budoucna a při zpětném pohledu se vlastně sám sebe musím ptát, proč jsem NM nesledoval bedlivěji. Pravda je totiž taková, že pokračování příběhu započatého před deseti lety je plné děr a černých míst - určitě jsem celkem poctivě poslouchal následné EP Exi(s)t z roku 2011, ale už desku Causality Principle (2015) jsem slušně zanedbal a do nedávné doby poslední nahrávku Cognitive Dissonance (2017) jsem si po prvé pustil až v souvislosti s touto recenzí.

 

Na tomto dohánění minulosti je zajímavé především to, že při po sobě jdoucím poslechu posledních třech desek budete mít pocit, že na té současné posloucháte někoho úplně jiného. Kapela se na novince představuje ve zcela jiném světle a z dříve najeté cesty s jasnými vlivy post-rocku / metalu a se silnou melodickou složkou celkem zásadně uhýbá do temných vod death metalu, který mnoho soudobých trendů nepobral. Nejde o to, že by Neurotic Machinery začali hrát old-school, ale jejich aktuální zvuk má k němu i přes sofistikovanou techniku mnohem blíž než k navoněným směrům současnosti. A pokud bych měl tuto proměnu hodnotit z pohledu svých osobních priorit, je to jednoznačně krok zpět. Hodně, hodně zpět.

 

Neurotic Machinery band

 

Pokud jste se našli ve vývoji kapely, která do svého zvuku dokázala v povedené symbióze dostat jak technicky metalové pasáže, tak části vzdušné a nadýchané, budete mít tentokrát značně nevýhodnou startovací pozici. Vlastně by mě docela zajímalo, jak budou přijímat album Nocturnal Misery dlouholetí fanoušci (mezi které, jak jste asi pochopili z úvodu, nepatřím), pro něž bude změna nejvíc slyšitelná, protože můj náhled zatížený minulostí jen zběžně by měl snést mnohem víc. A možná paradoxně mi i přesto přijde provedená změna jako ztráta dříve dobytého území a stáhnutí se někam, odkud bychom se měli co nejdřív dostat pryč.

 

Mým největším poslechovým problémem na Nocturnal Misery je totiž její jednolitost. Absence barevnosti, absence prostoru, minimální žánrová rozkročenost. Novinka je mnohem víc svázaná než předchozí desky, a i když dokážu pochopit, že pro někoho to bude její největší přednost, osobně mám rád, když má deska svůj vlastní život, dýchá, proměňuje se a kapela si neklade tvůrčí zábrany. V tomto ohledu je Nocturnal Misery sešněrovaná a na první pohled jednolitá hmota, která dříve hravou kapelu představuje jako urputného metalového dříče zaklínajícího se temnotou a tvrdostí. Je vlastně až s podivem, že navzdory mnoha poslechům mám neustále problém rozeznat jednotlivé skladby od sebe a že napříč deskou nic skutečně zajímavého a zapamatování hodného nevystupuje (snad s výjimkou závěrečného saxofonu). Můžete si klidně myslet, že chyba je na mé straně (nic proti tomu nemám), ale i přes veškerou snahu se někde od šesté skladby začnu v nahrávce absolutně ztrácet.

 

 

Co je z desky naopak slyšet naprosto jednoznačně, je silný důraz na technickou stránku, což je v kontextu všeho ostatního mince o dvou stranách. Na jednom konci budete vnímat disciplinovanou a ambiciózní kapelu, na tom druhém vám neustálé kytarové záseky a rytmické skoky budou přetrhávat poslechovou nit (extrémně v závěru Slave). Pokud šlo o to propsat název kapely do skladeb, určitě se povedlo, protože neurotický pocit skutečně vzbuzují. Pokud to má ale být pro posluchače výhoda, potom nechápu jaká. Za mě naopak z desky cítím převládající důraz na formální (tedy technickou) stránku, z níž se ale vytratila jasná, jednoduchá a zcela zásadní myšlenka - napsat skladbu, kterou někdo bude rád poslouchat. A někde tam hledejte důvody toho, proč hodnotím dokonce ještě níž, než jsem si původně myslel. V desce ne nevyznám a vůbec mi nejde naproti. Lehké záchvěvy jinak monolitického metalového běsnění najdete v úvodu Beneath the Sun či v průběhu Uprising, ale jsou to náhodně roztroušené střípky, které nemají šanci zvrátit jinak rozpačitý pocit z desky jako celku.

 

Poslední nelichotivou poznámku si dovolím ke zvuku desky, který docela dobře koresponduje s obsahem v tom smyslu, že je přeplněný a nahutněný tak, že velmi brzo má ambice svého posluchače odrazovat od dalšího poslechu. I přes dominující kytary mi zvuk přijde naprosto nezajímavý, plochý a - nebojím se použít to slovo - impotentní, což nejvíc "vyniká" u bicích, u nichž navíc docela dost ruší nad míru časté dvoukopákové salvy. Zvuk desky jsem zkoušel poslouchat opravdu důkladně a nenašel jsem na něm naprosto nic zajímavého, naopak na mnoha místech jsem měl pocit, že se mi rozskočí hlava (typicky v Empty). Když o tom tak přemýslím, končím ještě neveseleji, než jaký byl plán. Nikdy si nic neplánujte.

 

Neurotic Machinery - Nocturnal Misery digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky