Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ni - Pantophobie

NiPantophobie

Bhut30.3.2019
Zdroj: CD // #DD-028, promo od agentury Creative Eclipse
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Album prolezlé skrz na skrz všelijakým strachem a obavami. Album plné nečekaných a netradičních hudebních postupů. Album, které je velmi těžké chytit za správný konec.

Opravdu těžký oříšek jsou tihle Ni. Kapela, která pochází z Francie a rozhodla se hrát avantgardní metal s prvky jazzu a vypočítané složitosti. Na tomhle ořechu jsem rozlámal několikero louskáčků a stále mám dojem, že kýženého jádra se asi nedočkám. Tohle chce hold fištróna, anebo si promnout knír a tvrdit, kterak tomu rozumíte, ta holka vedle v pleteným svetru se bude tvářit stejně. Inu, alternativa.

 

Album Pantophobie pojednává o roztodivných fobiích a obavách, které lidi sužují. Někdy jde o opravdu kuriozní záležitosti, jako je třeba strach ze zeleniny a jindy jde o tzv. syndrom bílé stránky. Čím víc hledáte významy, projevy a další okolnosti, tím víc zjišťujete, že taky nejste zcela v pořádku a bez obav. V pořádku není ani muzika samotná, není tu nic, co bychom obecně brali jako skladbu hitového charakteru, či jen s nějakými zažitými strukturami, jako třeba sloka refrén sloka refrén. Na nějaká pravidla můžete zapomenout, Ni totiž balancují na hraně improvizace a chytrosti. Ano, je to zase nějaká chytrá muzika, která se snaží převést své posluchače a nachytat je na jejich vlastním zmatení.

 

Nedávno jsem viděl živě dvě skladby Zu a můžu říct, že co se výrazu jako takového týče, pak k nim Ni nemají vůbec daleko. Už ty názvy obou kapel. O Zu jsem napsal, že ta muzika je chytřejší než já a vlastně to samé mohu napsat i nyní. Nějak se v přítomnosti takových písniček necítím, jsem nervozní, ošívám se, lekám se podivných zvratů. Naproti tomu jsou tu pasáže, které se mi i celkem líbí a dokážu je strávit a celkem si i užít. Jenže v celkovém dojmu pořád převládá jakési zmatení a nepochopení. Beru na vědomí, že se to někomu líbí, ale dotyčný by si měl uvědomit, zda jde o skutečnou radost z muzikální anomálie, či jen o neodkladnou touhu být odlišný mimo hlavní proudy a obdivovat umění, nad kterým jiní bezradně kroutí hlavou. Já nemám problém přiznat, že jsem tohle nepobral, ale zároveň se tomu nebudu posmívat a plivat po tom. Jen mám jiný názor.

 

 

Instrumentálně nejde o nic výrazně pestrého. Je to klasické složení jakékoliv jiné kapely, co se rozhodla hrát kytarovou muziku. Jen to vrstvení a způsob kompozičního skladatelství nemá jasnou šablonu, ani nějaký ucelenější vzorec, který by možná dopomohl k lepší orientaci, či určitému očekávání. O to zajímavější je poslech, který se prostě nese na vlně obav z toho, co se za pár vteřin zase vyloupne za pasáž a zda ten řev v pozadí má nějaký text, nebo jen ryze spontánní vlastnosti. Tím se vlastně dokonale prováže hudební rovina s tou ideovou, kterou si můžete představit jak z názvu desky, tak i jednotlivých skladeb. Je dobré přiznat, že tu jsou chytlavé pasáže, které by zaručeně obstály. Jsou zde melodie, jsou zde rychlejší i pomalejší tempa, zkrátka ta deska po technické stránce nemá problémy. Problém je už někde mezi vámi a tím cédéčkem.

 

Výše jsem psal, že hudba Ni má i avantgardní rysy. Ale dejte pozor, není to veselá avantgarda ve stylu Hesus Attor ani zlobivé polibky Pensées Nocturnes. Přesto má k těmto kapelám pocitově nejblíže, ačkoliv se každá pohybuje v jiné rovině stejného přídomku. Jednoduše když dva dělají totéž, není to totéž. Já chápu, že autoři chtějí na albu předvést roztodivnou plejádu zvratů a komplikovaných postupů, nad kterými by si jiní vylámali zuby. Konec konců se to i lépe hodí k tématu celé desky, jenže celé se mi to zdá až přehnané. Navíc celá nahrávka je poměrně dlouhá, takže poslech na jeden zátah vám zaručí solidní výplach. Ale třeba ne, třeba se v tom někdo najde. Já bych to nezatracoval, jen si myslím, že cílová skupina posluchačů sedí na jiné židli, než já. Možná je to židle z palet, kdo ví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky