Recenze: Nightfall - At Night We Prey

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

NightfallAt Night We Prey

Michal Z11.10.2021

Zdroj: Flac

Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Nightfall spali dlouhá léta a pokud měli sny, zdálo se jim mnohé konstruktivní anebo na sobě vědomky pracovali a usilovně přemýšleli nad budoucím materiálem. Nahrávka má nejednu dobrou vlastnost a skladbu a byla by škoda, kdyby se tomuto doposud méně úspěšnému řeckému celku nyní nevěnovalo více pozornosti. Pro mě příjemné překvapení.

Řeky Nightfall jsem nikdy příliš v zorném poli neměl a zdatně jsme se míjeli. Naše míra odloučení byla navíc vyztužena osmiletou tvůrčí pauzou. Od dob nepříliš povedeného alba Cassiopeia proteklo hodně vody a hudby a na zamrzlém jezeře tvůrčího přetlaku páni z okolí Atén museli jistě vykonat nejednu hodinu výcviku bruslení, aby jejich piruety a skoky nebyly k smíchu. Nightfall vyprodukovali slušný podhled na melodickou stránku death a black metalu a mohu předeslat, že se jim dílo zdařilo i přes propastné tvůrčí ticho.

Důrazný dech a tep klasického šlapavého death black metalu roztáčí dění. Řekové se nestydí za svoji stylovou jednoduchost a vyprávějí svůj osobitý pohled na melodický metal. Nikomu necpou bombastiku nebo přehnané hrdinské eposy, natož symfoniku či klávesy. Důrazně kovají kovy a jemně sofistikovaně je legují kvalitními melodiemi. Občas se utrhnou do trysku a pálí metelice od pasu tvrději, než bych čekal. Z osidel nudy umí uniknout nevídaným raketovým pohonem a nejen ním. Kříží nervní jedovaté stíny s melodickými úsvity, tak jak je zvykem, přesto od pánů z Atén cítím jistý nadstandard, který mě baví.

Vysoce hodnotím snahu, aby každý zářez na albu At Night We Prey byl dostatečně odlišitelný od zbytku. Nemají problém začít s rozvahou a důrazem. Agresivitu a tlak postupně přidávají a variabilně jimi zdobí honosné melodické ornamenty death metalu. Zmíněná snaha o rozmanitost je opravdová a v každé skladbě se dočkávám osvěžení výchozí hudební formulky novými odstíny nálad a atmosfér. Další deviza leží ve výrazu skladeb, znějí uvěřitelně a nic se jen nelakuje na oko. Lehce se dotýkají krajanů Septic Flesh nebo Rotting Christ, ale kráčí si vlastním řečištěm a jsou zajímavým prvkem do řecké trojčlenky.

V klidnějších pasážích a sborech identifikuji i prog- či až art-rockové asociace. Melodika alba je neskromná a vychází z řecké školy, nese v sobě velikost a hrdost. Dává zapomenout na ústup Řeků do stínu od hlavního stanu tvůrců dějin. Kompoziční zručnost a chuť působit netuctově z nahrávky čiší ve všech pórech. V konečném důsledku ke střídmé bombastice Nightfall neustále směřují, ale podávají ji civilně a uvěřitelněji, než se v současnosti nosí. V téměř každé skladbě dřímá skutečný hitový potenciál nebo do paměti se zapisující silný moment. Zapomeňte na podpůrné symfoniky nebo monstrózní klávesy. Dámský vokál pro ozvláštnění tu je, ale jinak jest vše zhotoveno pěkně po staru a poctivě.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?