Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nightfall - Macabre Sunsets

NightfallMacabre Sunsets

Garmfrost24.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: phone, mini věž
VERDIKT: Primitivní atmosféra Macabre Sunsets splývá s členitostí nápadů, ponurou majestátností a melachancholií celku.

To uteklo! Jako by to bylo dnes, co jsem si donesl domů novou kazetu řeckých temně melodických (tehdy ještě krapet blackových) Nightfall s jejich druhým albem Macabre Sunsets. Vzhledem k tomu, že nebyl internet a k časopisům, respektive fanzinům jsem se dostal čistě sporadicky, mylně jsem se domníval, že se jedná o pirátskou kazetu a Macabre Sunsets je prvním albem a debut Parade into Centuries se svojí čistší produkcí a jemnějším stylem albem druhým. Macabre Sunsets mě doslova válcovalo expresivními výboji vzteku a bolestnými melodiemi hnanými ve svižném tempu. Tam, kde bylo Parade into Centuries v podstatě klidnou nahrávkou s čitelnějším zvukem, byl následovník hrubiánem a sestupem ke špíně a podzemní auře. Zároveň se dala lehce rozpoznat větší snaha o členitost a kompoziční pestrost. K mému zmatku posléze přispěla následující deska Athenian Echoes, která se víceméně vracela ke stylu debutu a sirnatá černota Macabre Sunsets prakticky zmizela

 

nightfall

 

Kazetové vydání Macabre Sunsets mělo červenočerný booklet s poutavou grafikou, texty a fotkami. Je mi líto, že jsem kazetu během času kdesi potratil. Jak šla léta, na desku i Nightfall jsem zapomněl. Před časem jsem si na moment kapelu připomněl s deskou Cassiopeia (naše recenze), ale opět v záplavě novějších a zajímavějších nahrávek na řecké draky zase zapomněl. Ani nevím, proč jsem si na první desky Nightfall vzpomněl a jedné z nich propadl.

 

Primitivní atmosféra Macabre Sunsets splývá s členitostí nápadů, ponurou majestátností a melachancholií celku. Tenkrát mi to tak nepřipadlo, ale nyní slyším jasné paralely k Septicflesh (tehdy Septic Flesh) na jejich debutu Mystic Places of Dawn z téhož roku. Jen s tím rozdílem, že Nightfall do svého stylového kotlíku navíc míchali koření blackové. Rovněž bylo už tehdy jasné, že Septicflesh mají předpoklady stát se veličinou a že jsou daleko zdatnějšími muzikanty, kdežto Nightfall zůstanou stále onou podzemní smečkou.

 

 

Z dnešního pohledu legračně nazvučené synťáky výslednému dojmu z Macabre Sunsets příliš nepomáhají. Já však mám stále na mysli tehdejší pocity, kdy jsem miloval krásné spojení klapek s tklivými sólovými vyhrávkami a veskrze temnou náladou jednotlivých skladeb. Tehdejší kytarové duo Chris A. (neplést si s Chrisem A. ze Septicflesh) s Mikem G. mělo ještě dostatek prostoru k sebevyjádření a netrpělo zatím Efthimisovým ředitelstvím, jak tomu bylo v dalších letech. Ten na albu nahrál vedle zpěvů i basu, kytary, klávesy i veškeré orchestrace. Proto stojí za povšimnutí, jak skvěle všechny nástroje fungují dohromady a jak se vzájemně doplňují. Proto je dobré vyzdvihnout Efthimisovo aranžérské umění, kterému dal přednost před představou vlastní velikosti. Rytmus držel pevně v rukou Kostas Savvidis (Kawir, Diavolos, Soulskinner). Jeho hru jsem plně docenil až časem, kdy jsem se naučil v hudbě číst a ne jen vnímat nejhlasitější nástroj a podle něj mlátit čupřinou.

 

Macabre Sunsets bylo natočeno v třiadevadesátém v athénském M. L. Studiu a masteringem ošetřeno francouzským kytaristou a zvukovým inženýrem Didierem Chesneau ve studiu Sonic Contact. Vzhledem ke stylové špíně nahrávky a Didierovým ostatním aktivitám je zřejmé, že zdánlivě špatná produkce mohla být záměrem nebo i nepochopením. Z mého pohledu o špatné produkci není řeč. Ať je to jak chce, album je takové, jaké je a díky tomu si ho celou dobu pamatuju jakožto výjimečné. Vlastně i díky jeho výjimečnosti nejen v rámci diskografie jsem se už tenkrát pídil po podrobnostech ohledně vzniku alba a nelehký zvuk mě nutil nořit se k jádru skladeb a rozeznávat důležité detaily a uvědomovat si jejich důležitost v rámci celku, do kterého pak zapadaly.

 

Doposud si užívám efektivní elegance krásných melodických celků s výraznou baskytarou, která nedává kytarovým diktátorům nic zadarmo. Musí se hodně snažit, aby posluchač nezačal poslouchat vedle dominantních kláves napřed basu a až pak kytary. Album plynule sleduje duchovní cestu s bojovnými pasážemi vnitřní i vnější formou. Poeticky dramatické rozervání se občas jakoby rozpadlo na kousky, aby se po chvíli dostalo přes nádherné vyhrávky a melodické linie dostala k vygradovanému závěru. Macabre Sunsets v podstatě znamenalo vrchol Nightfall i krásnou ukázku řeckého metalu se vší jeho parádou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky