Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V loňském roce jsem si lebedil při poslechu Witherscape, nového projektu nezmara a všeuměla Dana Swanö. Při našem rozhovoru zmínil, že pracuje na novém albu svého dávného dítěte, zvoucího se Nightingale. Zaplesal jsem, protože tento projekt (posléze regulérní kapelu) poslouchám od jeho počátku v polovině devadesátek. Patřím k věrným fandům veškeré Swanövy hudby s tím, že někdy jsem spokojený více, jindy méně. V případě Nightingale to platí dvojnásobně. Nádherný debut „The Breathing Shadow“ s lehce gotickou atmosférou nasadil v mém očekávání vysokou laťku, kterou Nightingale skopli až po dlouhých letech s „White Darkness“. O Danovi je známo, že miluje art rock, starý hard rock, AOR či německý heavy metal osmdesátých let a svoji lásku pak zúročuje ve své tvorbě. Mimoto je i uznávaný producent a zvukař, tudíž svoje nahrávky pak ošetří patřičným kabátkem. Nejinak je tomu i letos, „Retribution“ zní nádherně organicky, a přitom sám Dan přiznává, že jejich postup nahrávání není zrovna retroidní. Nicméně si umí poradit a výsledek je skvostný.

Z nahrávky čiší obrovská radost z hraní. Kapela je krásně propojená, a přestože je deska prostoupena nostalgicky smutným nádechem, cítíte to nadšení a sílu, že si s chutí zanotujete spolu s kapelou. Tak podmanivé melodie Dan dlouho nesložil. Je úžasné opět slyšet takové ty začernalé náladovky jako v dobách debutu nebo možná lehce i Edge of Sanity, jen v křehčí podobě. Zároveň ani na sekundu neodbočí s rockového hájenství, pro Nightingale typické. Některé skladby mají dokonce až popový nádech, znatelný nejvíce v refrénech. Oproti předchozí desce, má opět dominantní podíl na skládání Dan, ne tak jeho bratr Dag, ale na celku to nepoznáte. Album doprovází nádherné malby Travise Smithe a rovněž působivé fotografie Evy Marie Swanö, celkový dojem opravdu umocňující.

Poslední roky jsem podléhal pocitu, že mě Dan už nedokáže tolik nadchnout jako v minulosti. Nicméně už právě s Witherscape jsem názor měnil a nyní s „Retribution“ jsem svoje myšlenky zrevidoval úplně. „Retribution“ je nejkrásnější album Nightingale vůbec! Tohle troufalé tvrzení mi budiž recenzentským hrobem, protože dávám navrch emoce a pak teprve kritický odstup. Abych nebyl za blázna, začnu s tím málem, co by šlo vylepšit k mé úplné a naprosté spokojenosti. S pohledem na hrací čas je jasné, že k necelé třičtvrtěhodince bych snesl ještě kousek navíc. Tento názor není ale kritický, proto přiznávám, že bych z desky vyškrtl „Divided I Fall“. Nekonečně fádní, nudný cajdák, který zachraňuje pouze dokonalý zpěv. Zde se záporným pohledem končím, protože není zkrátka co dál kritizovat.

Silný úvod patří „On Stolen Wings“. Hard rock jako řemen s grandiózním refrénem, kde Danův zpěv doplňují sborové vokály Daga Swanö i baskytaristy Erika Oskarssona. Po první skladbě jsem vydechl a doufal, že další songy nebudou tolik impozantní, nebo se zblázním. Bohužel (naštěstí) „Lucifer’s Lament“ náladově graduje. Dan zpívá jako nikdy v životě. Známe jeho čisté barytonové melodie, ale už na Witherscape vyzkoušel ohromný expresivní chraplák síly mocného kladiva. Spolu se sbory pak vymýšlejí velezajímavé harmonie. Je jasné, že největší dominance bude v kytarách. Aby ne, oba bratři o svojí hře přemýšlí s velkým citem pro detail. Dočkáme se jak klasického zvuku elektrické kytary, nechybí spousty akustických vyhrávek a tuny efektů. Miluji dobrou baskytaru. Erik Oskarsson vymýšlí pro svůj nástroj právě takové laskominy, které mi sedí. Tedy nespoléhá se na kytary, ale rozepisuje jejich cesty, ty pak košatí do mohutné koruny. Zároveň ctí zásadu rytmiky, tudíž je spolu s hravými bicími sehranou dvojkou. Jak by mohly dopadnout klávesy, když jsou vymyšleny a nahrány hnedle dvěma hráči a zároveň kytaristy a skladateli? Každičké místečko má svůj smysl. Bratři se nespoléhají na pár tónů či zvuků, aniž by hudbu zahlcovali neúměrným množstvím kláves. Není to přece symfonický rock!

Opravdu nehodlám vypisovat detaily každé písně, ale „Chasing the Storm Away“ je zkrátka hit s velkým H! Lehoučká melodie, melancholická nálada ve svižném tempu, tichá atmosféra a zároveň mohutný zvuk zajišťují skladbě nesmrtelnost. Dokonce si ji umím představit i na diskotékách mezi největšími rockovými hity. Dan Swanö nenahrál retro nahrávku, Nightingale tvoří novou klasiku. Na „Forevermore“ pro osudový refrén nezapomenete nikdy v životě a jako zhoubný virus z hlavy nevytlučete ještě dlouho po skončení skladby. Nebudeme hovořit o „Retribution“ jako o progresivní nahrávce, protože spousty nápadů tvořící pilíř, jsou nesmírně jednoduché, přímočaře rockové. Ovšem bez hanlivého nádechu. Ze super chytlavých a nápaditých melodií není úniku. Bombastické aroma zve na zaplněné stadióny, kde vyzní „27 (Curse or Coincidence?)“ i jeho následovník „The Maze“. Na druhou stranu závěr přitáhne pozornost doom metalových zasmušilců. „Echoes of a Dream“ provede posluchače snovými ozvěnami k naprostému konci. Swanövci dokázali, že umí zářit vášní i ve pokročilých letech. Jaká krize středního věku, když děláš, co miluješ! Stal jsem se závislým na „Retribution“ a jsem vděčný muzikantům, kteří jsou za něj zodpovědní.