Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouhohrající debut Nighmarer Cacophony of Terror jsem svého času jel docela často. Bavila mě jeho tíha. Kolega Sorgh kapelu dokonale rozebral ve své recenzi, pojďme se tedy na stále aktuální EP Monolith of Corrosion rovnou mrknout. Album pokračuje v nastolené cestě. Na známé artefakty Nightmarer nabalují nové, zrychlili tempo a zpřístupnili rukopis. Sestava Nightmarer se rozrostla o dva nové muzikanty – kytaristu Keitha Merrowa (Conquering Dystopia, Demisery, atd.) a basáka Nicholase McMastera (Krallice, Geryon, ex-živá sestava Nader Sadek). Oba frajeři původní trio příjemně doplňují, respektive v případě baskytary posouvají celkový dojem o třídu výš.

Nové dílo floridských disharmonických smrťáků je velice krátké. Za dvanáct minut nestačím ani napsat, co mám na mysli (hehe). Oproti předchozím nahrávkám je Monolith of Corrosion poslechově přívětivější (jste-li samozřejmě naladěni na psychické týrání). Přináší silnější hudební zážitek a zvuk přes krapet brutálnější náturu čitelnější a pestřejší. Vše je krásně zářící a čisté. Noví členové kapelu obohatili po všech stranách. Keith Merrow do kapely vetkal svojí progresivní náturu i zvukařské zkušenosti a nový přístup v mixu i masteringu kapele jen prospěl. Jinak Nightmarer postupovali jako minule. Tedy každý si nahrál své party sám. Bez producentského dohledu. Proč taky, jedná se přece o protřelé muzikanty.

Monolith of Corrosion obsahuje pouhé tři kompozice. Díky krátké stopáži by se nabízelo označit album singlem. Nicméně uvnitř desky se toho děje docela dost. Každá skladba je jiná než zbytek mini nahrávky, přičemž všechny dohromady příjemně sedí do kupy. Styl Nightmarer se Sorgh snažil pitvat a stejně jako já klouzal po metaforických přirovnáních. Nová tvář pokračuje v onom uzavřeném, zlém death metalu s parádní rytmikou. Kapela pokračuje na své cestě objevování vnějšího světa, navštěvuje krajiny, kde se nachází např. Ulcerate. I hlasově je tentokrát John Collett blízko Kellandovu nervnímu growlování. Kytarové čarování se zasekáváním, nad nímž poletuje tuna vyhrávek, mi zase připomíná cosi podobnému Meshuggah.

Ač jsou atmosféra s disharmonií na opačných stranách spektra, mají v tvorbě Nightmarer docela blízko. Nightmarer malují složité obrazce prazvláštních vizí. Ty pak oživlé pochodují vstříc k dusivým emocím. Brutální blasty z dřívějška jsou tentokrát pouze jedněmi z dílků mozaiky. Pulzující výplachy sráženy k zemi rázným utlumením vybuchují v sludgové bažině. Úvod I. Ekstasis (Baptismal Tomb) je nářez jako hrom. Po nějakém čase se skladba „uklidní“ a nastupuje tortura. Basa proplouvá kytarovými propletenci a všemu vévodí špičkový Seidl se svými neposednými bubny. John své growlování prokládá sípáním a výkřiky. Zdá se, že je jeho vokální projev neměnný, nesený v jedné rovině. Omyl! Do svých hlasivek vkládá veškeré emoce, je mu rozumět a věříte mu. Je dobrý!

Nejvíc se mi líbí prostřední, druhá Metastasis (Primordial Grift). Je nejrychlejší, ale také má nejvíc melodických linek a tím pádem je nejsnadněji vnímatelná. Atmosféricky se samozřejmě nejedná o žádné romantické líbánky, ale krvelačné běsnění. Zpomalováky, které už známe z předchozí skladby, lámou vaz i tady. Strašná sranda takto zastavit dech uprostřed rozmáchnuté bestiality. Těmito šoky si svůj status tyranů svých posluchačů nevylepší ani poslední z trojice, strašlivou a nejvíce „Meshu“ balastem nasáklou III. Stasis (Obliterated Shrine). Pomalý a pulzující extrém je mnohem větší peklo než nejzběsilejší masakry. Uf!

Nightmarer se snaží nezůstat na místě, pořád jsou deathmetalovou partou, ale nebojící se experimentování a koketování s jinými stylovými odnožemi. Umí být srozumitelní, když chtějí, jsou mnohem variabilnější ve svém projevu a dokázali, že i na kratičkém prostoru lze vyslovit sáhodlouhé souvětí plné metafor, jinotajů i přímočarých krutostí. Jestliže se dokázali posunout v poměrně krátkém časovém horizontu, kdo ví, s jakou mňamkou se vytasí příště.