Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Reznor po dlouhých pěti letech vydal další řadovku NIN a musím přiznat, že jeho dílo se nedá shrnout do několika vět. Pro Reznora je to už teď dost zásadní deska, ve které dospěl do zajímavého stadia. S odstupem času musím uznat, že album vyžaduje specifický přístup a specifického posluchače. A tím posluchačem nutně nemusí být někdo z letitých a zarputilých fans NIN. Jelikož verdikt tady svítí někde nad recenzí, nemá moc cenu postupně napínat čtenáře s odkrýváním názoru na to, zda je deska dobrá či nikoli.

S odstupem času jsem dozrál do stadia, kdy mohu celkem s jistotou prohlásit, že ta deska je výborná. A je to názor zcela v rozporu s názorem, jaký jsem napsal v Redaktorských Ozvěnách měsíce září. Tak už to ale bývá, že názor posluchače se mění a natož u člověka, co NIN poslouchá dobrých patnáct let.

Nebudu tu složitě procházet historií, to za mě už udělal kolega. Nemusíte být fanoušky industriálu, aby se k vám NIN dostali, nemusíte vlastně ani znát předchozí řadovky. Reznor dospěl do stadia, ve kterém složil desku, v níž jsou téměř všechny elementy NIN. Jak to celé zní, už nejspíše většina čtenářů v době mp3 ví, takže si každý uděláme společný obrázek a pak uvidíme, co komu přebývá a co chybí.

Hesitation Marks není a ani se nijak nesnaží být další Downward Spiral. Není tu agresivita, nejsou tu divoké kytary a deska není ani tolik násilná až úchylná. Nová deska je elektronická, ale není ve stylu Pretty Hate Machine. Zní tu poměrně dost zefektovaných kytar, které ale neslouží jako agresivní výkřik ale jako aranže. Skladba Everything je jako jediná postavená na kytarách a poměrně pobaven jsem četl názory, co že to sakra je. Pokud fans netrpí amnézií a znají diskografii NIN celou, ihned by si měli vzpomenout na divokou šlehu Broken z roku 1992. Tady Reznor předváděl sice podstatně agresivnější tvář, skladby tu jsou ale v podobném duchu. Agresi a vztek až do ruda vystřídala rozvážnost, rafinovanost a daleko jistější tah na bránu. A také nadhled, který mi přijde dost sympatický.

Ze všeho nejvíc mi noví NIN připomínají evoluci Björk. Reznorův soudobý zvuk, plný neotřelých zvuků a ruchů je hnán silou, která je ledová a chladná. U hudby obou interpretů cítím úplně ty samé pocity. Ovšem tam, kde se Björk snaží vyprávět své vzdušné básně, Reznor obaluje svou hudbu dobře známou temnotou a pochybnostmi. Tím narážím i na stránku textovou, která se postupem času oprostila od vulgarit, démoni ale zůstali stejní. Kladu si otázku, jak moc už jsou Reznorovi démoni ochrannou známkou společnosti NIN a jak moc skutečných pocitů a pochyb v tom ještě je.

Hesitation Marks nesnese srovnání s prvními deskami NIN. Chybí agresivita, chybí ona zvláštní úchylná atmosféra, hudba neosciluje na hraně industriálních principů starých časů (hlukové stěny vs. ambientní plochy). Hesitation Marks je téměř čistě elektronická deska, která na druhou stranu zní tak dobře a je tak rafinovaná, že naopak snese srovnání téměř s jakoukoli industriálem načichlou deskou ostatních tvůrců. Jedním dechem dodávám, že bych si přál, aby takhle dospěla většina velkých hudebních jmen – místo postupné stagnace a vyčpělosti. Drtivá většina industriální produkce dnešní doby nedosahuje kvalit promyšlenosti Reznora, zároveň to ale umí dohnat v tom, co Reznor už nepovažuje za důležité – v agresivitě a jistém stupni zvrhlosti. Hesitation Marks mi přišla na prvních deset poslechů nudná a nedokázal jsem se ničeho chytit. Zněla jako poslední tři desky, které byste ořezali o rockové kytary. Postupem času jsem ale došel dál a začal rozpoznávat jiné postupy, zvláštní rytmy a skryté detaily. Deska se mi začala otevírat dokořán a nebolelo to.

Reznor umí používat elektroniku stejně jako živé nástroje. Současná poloha je chladná, oproštěná od většiny klasických nástrojů a více zaměřená na industriální ruchy a vyznění. Nelze ji srovnávat se starší tvorbou z prostého důvodu – nová deska je skutečně jinde. Když desku srovnám s tvorbou industriálního okolí, stojí si hodně slušně. A oproti všem těm komerčně laděným vypalovačkám, kterých jsou plné soundtracky, je tohle jiná dimenze.

Jak to tedy mám? Vidím to s Reznorem dobře. Jeho How To Destroy Angels jsem poměrně potopil, v Hesitation Marks naopak smysl vidím. Chtělo to čas, volume silně nahoru, cestování krajinou města a poměrně dost přemýšlení. Zda je to deska poslední nebo první z tematických následovnic, je otázkou, na kterou ještě nezná odpověď ani sám Reznor.