Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Noctambulist - Atmospheres of Desolation

NoctambulistAtmospheres of Desolation

Garmfrost5.3.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Noctambulist jsou na první metě, ale přišli s debutem, jaký by chtěla natočit nejedna i mnohem profláklejší kapela.

Noctambulist z Denveru sází blasphemicky zčernalý death metal nasázený s nadšenou horlivostí. Je to v podstatě začínající horda, jejíž členové brázdí scénu pár let, ale zkušenosti sbírají opravdu pečlivě. Debut Atmospheres of Desolation vychází u švédského labelu Blood Harvest. Oháním-li se výrazy - blasphemický, brutální - měl bych přihodit i technický a atmosférický. Atmosféra by se ovšem dala krájet, jak je hustá. Jako ta kultovní mlha nad rybníčkem jednoho malého skřítka…

 

noctambulist

 

Při letmém ohledání zajímavé mrtvoly by se chtělo napsat, že jsou ke slyšení odkazy k dávným Immolation nebo Incantation. Nejen pozornému neunikne fakt, že Noctambulist se ubírají spíše disonantní cestou a náhle vytanou na mysli vlivy Ulcerate. Ovšem v mnohem přímočařejší rovině. Denverští smrtihlavové slušně nakládají s tvrdými kily, nebojí se často měnit tempo. Z rychlého náklepu v klidu sjedou do doomové bažiny. Frontman až na pár ječivých výjimek svůj hlas tahá z propastných hloubek svého chřtánu. Většinou si zpěvu všímám jako prvního a často díky jeho slabosti zahodím i hodně kvalitní muziku. Ano, tak se to se mnou má. Na zpěv jsem vysazený. Sean McConnell má naštěstí hlas i projev prvotřídní. Jeho výkon je ovšem příjemně srovnaný s hudbou. Nic nepřečnívá, ani nekulhá.

 

Po nadšené euforii jsem krapet uvadl, spadl k unavené letargii a odmítání, až jsem se nakonec přiklonil k nemalému uznání. Jsem přesvědčený, že si mladí amíci zaslouží trochu té pozornosti, aby dostali šanci vypadnout z hlubokého undergroundu. Nejsou tolik nepřístupní, jako čelní představitelé žánru, nesnaží se ani zalíbit stárnoucímu publiku či nevěrné omladině. Nesjíždí hmatník sem a tam, ale ani nemastí jeden dva akordy za deset minut. Rytmická sekce v čele se skvělým Michaelem Nolanem nedrží pouze fazónu a nežene strunové nástroje kupředu. Jsou místa, kdy se všechny nástroje jakoby srazí v absolutním rozvratu, aby se pak společně ruku v ruce otevřely nebohému posluchači a na chvíli jej uchlácholily.

 

Už se asi budu opakovat, ale s půl hodinovými nahrávkami se poslední dobou doslova roztrhl pytel. Před lety byla tato stopáž běžná. Zejména v nářezových případech. Poté se vše prodlužovalo a prodlužovalo, až se zase smrsklo. Hodně interpretů je přesvědčeno, že je to tak akorát, že stejně dnešní posluchači nevydrží pozorně poslouchat delší časový blok. No, jak kdo! Každopádně Atmospheres of Desolation v šesti kompozicích půl hodiny ani nedosahuje. Když si odmyslíme úvodní dvouminutovku Dimming Lights Illuminate, stěží pokoří délku EP. Ono to ale opravdu nevadí. Desce se alespoň vyhýbá nuda. Skladby jsou pečlivě vygradované. Směřují k fenomenální Habitual Falsehood album uzavírající. Právě v ní Noctambulist předvedou, v čem jsou instrumentálně i skladatelsky nejsilnější.

 

 

Zatím odkazy převyšují nad vlastní invencí, skupině chybí větší odvaha rozrušit posluchače a předhodit ho před vlastní představy, jakkoliv by mohly být kontroverzní. Noctambulist jsou na první metě, ale přišli s debutem, jaký by chtěla natočit nejedna i mnohem profláklejší kapela. Ocenil bych i barevnější práci se zvukem. Ale i to je podle mě otázkou času. Atmospheres of Desolation je pouhým začátkem. Doufám, že to kluci nezabalí a svůj styl rozvinou do větší šíře i hloubky. Mají na čem stavět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky