Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nocte Obducta - Karwoche (Die Sonne der Toten pulsiert)

Nocte ObductaKarwoche (Die Sonne der Toten pulsiert)

Garmfrost14.12.2023
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Karwoche... je poslechově přívětivá nahrávka, která si nehraje na složitost, ale od vás trochu toho vkladu na oplátku chce. Nepůsobí křečovitě a chtěně. Vše je tak, jak má být.

Klasické tři roky utekly a máme zde novou řadovku německých Nocte Obducta. Nevím, zda takto lakonicky otevírat recenzi kdysi psychedelických a progresivních Němčourků, a neunavovat tím i sám sebe. Tato smečka už dávno upustila od objevování nových vesmírů. Jejich desky jsou na poměry NO jednoduché, nebo chtete-li přímočaré. Hodně se v nich pracuje s blackovou syrovostí, ale také punkem a špínou podzemí…

 

Letos je všechno zase trochu jinak. Karwoche (Die Sonne der Toten pulsiert) otevírá skladba Sonne der Toten, předchozí popis umocňující. Torsten syčí a ryčí, kytary sypou, tempo je svižně punkové a přidrzlé. Postupně se ale začnou vkrádat zvláštní melodie, nálada se mění, kroutí se a nikdo dopředu neví, kam je schopna se dostat. Že by po letech opět dobrá deska? Zírám na sólové výlevy, které mi evokují klasické heavy bandy.

 

nocte obducta

 

Předpřipraveného posluchače, který si zatím pokyvuje u zkresleného a jakoby zahaleného zvuku, song vtahuje do méně známých vod. Šéf Marcel zřejmě ochutnal z podobného zdroje inspirace, jako na deskách z přelomu tisíciletí. Drei gemeuchelte Sommer už je přesně ten typ nevšednosti, o které jsem mluvil a jakou jsem měl na mysli, když jsem litoval, že se z díla Nocte Obducta vytratila.

 

Black v rukou NO je opět vášnivý, nepředvídatelný a nebojí se překračovat hranice.

Titulní zásek Karwoche nabízí rozvětvení předchozí položky. Zdánlivě přívětivou auru ruší nejasnou agresí. Při poslechu mám takový ten pocit návštěvy nonstopu nad ránem. Vše je jako by zahaleno mlhou. Ať mou vlastní opilostí, tak kouřem zakázaných cigár a doby, kdy končí noc a začíná rozbřesk.

 

Je vidět, že se mi nová deska líbí? Líbí. Při prvním poslechu jsem si říkal, že je další z řady zaměnitelných nahrávek a že Nocte Obducta už opravdu nejsou, co bývali. Závěrečná Schwarzbier und Feigen se svou depresivně opulentní náladou mě vrátila k dalším poslechům. Všiml jsem si, že Nocte Obducta oprášili vesmírné citace, že mají zase rádi dobrou basu, že jasné kontury vzaly za své a že skladby jako Birkenpech, vichřicoidní podivnost Conamara Chaos či už zmíněná Schwarzbier und Feigen, se v klidu mohou zařadit mezi to nejzajímavější, čeho jsou Nocte Obducta schopni. Přitom se toho zase tolik na desce neděje. Pryč jsou pomocné berličky. Většinou si vystačí klasické obsazení a vrčivé vokály, plus samozřejmě přepestrá rytmika. Na tu se ostatně dbalo odjakživa.

 

 

Nocte Obducta oplývají všemi známými ingrediencemi. Nic nového se úplně neděje. Nevím, co se přihodilo, ale působí mladistvě a rošťácky, jak už pěkných pár let ne. Stačilo ubrat tamhle a přidat tam. Výsledkem je poslechově přívětivá nahrávka, která si nehraje na složitost, ale od vás trochu toho vkladu na oplátku chce. Nepůsobí křečovitě a chtěně. Vše je tak, jak má být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky