Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uběhlo pár let od doby, kdy Nocturnal Mortum poprvé pozvedli zbraně a na hudbě je to znát, viditelně ubylo zběsilosti a rychlosti. Ta už není prvořadá a všudypřítomná. Pánové se zřetelně zklidnili, přibylo vrásek a tak se mezi prachem zla dají zahlédnout stopy romantiky. Co se týče světonázoru, nejsem si jist. Azbukou nevládzem, škrékaní není rozumět, přesto zůstávám ostražitě na vartě. Je všeobecně známo, že skupina proklamovala pochybné naciolistické názory, se kterými nejsem s to souhlasit. I proto jsem doteď vlastnil pouze album NeChrist z roku 1999, které mě sice uhranulo svou syrovostí a zlem, avšak po zjištění výše zmíněného marastu jsem je odložil do truhly pod děravé negližé. Jenže doba pokročila, lidé se mění a s nimi i jejich názory. Proč jim nedat šanci? Odložil jsem tedy morální brýle a ponořil se do hudby.

Ta zanechává smrduté šlápoty bláta na čerstvě vytřeném linoleu jizby, prška březového listí zasypala ještě teplé lůžko. Není čas spát, vyrážím do noci k vatře, k soudruhům, a budeme spolu drhnout staré pohanské kůže nasáklé kolomazí. Blackmetal je stále živnou půdou Nocturnal Mortum, jsem tomu rád. Je ho zde stále požehnaně, bzučící kytary jsou pastvou pro moje slechy a kulomety bicích jakbysmet. Ale už to není jen černočerná surovost. Vkusně se zde množí a roubují nové relikvie.  Přibylo folku, nálada se odlehčila a člověku je milo si desku pustit pod zvolna opadajícím vánočním stromečkem. Někdy je až teskno, když otloukaná píšťalička hladí noční vzduch a vyluzuje jednoduchou linku krotící brus kytar. Kdesi v mlází mimo světlo pálících se pravoslavných ikon fidlá mužik na housličky a člověku až lezou slzy do očí, jak je to hezké. Podobná atmoška jako třeba u Hardingrock, souzvuk lidové tvořivosti a umění.

Celý tyjátr začíná povědomým intrem, které uvádělo už zmíněnou fošnu NeCHrist. Nechápu, možná jde o univerzální otvírák na vícero demižónků samohonky. Ale pozor, po chvilce poslechu se intro mění v jiný motiv a vše je tak v pořádku. Napomínám se, nesmím být tak hrr v hodnocení. Poté se otevírá noční krajina březových hájků, remízků a zurčících potoků. Touto vysočinou se plíží starej vlk Knjaz Varggoth a sebejistým řevem pána Ukrajiny řve o hrdosti národa tolikrát porobeného, ale nezlomeného. Fičák naostřených strun sází ledovou jinovatku do jeho zatuchlé srsti. Lačně nasávám ten pach staroby a tetelím se blahem. Přikryto klávesovým kobercem se počasí už nejeví tak nevlídně jako před chvílí a lze říci, že námraza předchozí tvorby pomalu odtává. Je to velmi přístupné. 

Ano, došlo k lehkého posunu tvorby směrem soft, avšak při zachování surové dřeně. Paradoxně byla tvorba tvrdší při angažmá dvou klávesistů, která jsou ovšem již minulostí a je vidět, že v tomhle to není. I synťákové orgie mohou být zlé a nelidské, žádnej gothic cukrkandl. Přidám-li ke spokojenému hodnocení i pěkně vykreslený obal, nelze být zklamán.