Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osm let je celkem dlouhá doba na prodlevu mezi řadovými alby, ale v případě Nokturnal Mortum je nutno připsat dmýchání čekací lhůty pomocí kompilací a živáků. Nové album pak s sebou přineslo ještě jednu drobnost a tou je grafická proměna loga, o kterou se postaral tuzemský tvůrce Moonroot (v bookletu zapsán civilně: Vojtěch Doubek). Ostatně logo kapely poměrně často v průběhu historie měnilo svou podobu, nikoliv však tolik razantně, jako je tomu tentokrát. Zřejmá snaha o distanc od prapůvodní podoby a kolektivní upozornění na to, že nyní je vše jinak.

Ve stejném duchu naopak zůstává obal a samotný zvuk a styl skupiny. Obrázek titulky skrývá množství detailů a v digibookové verzi pak ještě nabývá na vážnosti parciálně lakovaným logem a názvem alba – Verity. Digibook pak v sobě schovává celou řadu dalších fotografií, obrázků a textů včetně překladů do angličtiny. Formát je to velmi pěkný a hezky zdobí sbírku. Fyzická podoba je zkrátka vymazlená a je radost něco takového vlastnit. Ale to pochopí jen sběratelé a zastánci faktu, že CD nevymírá. Ustupuje (trendům aktuálna), ale nehyne.

Co rovněž nehyne a stává se pomyslnou jistotou, je troubení rohu v intru desky. Tenhle zvuk poprvé zazněl na desce Nechrist, kde dodnes působí válečnickým dojmem, neboť bezprostředně po něm se spustila divoká řež. A stejný zvuk rozezníval další řadové nahrávky, včetně té aktuální. Poté nastupuje klasická tvorba Nokturnal Mortum se všemi charakteristickými rysy. To znamená folkový duch v řinčení svižného slovanského black metalu a řvavé frázování Knjaze Varggotha. Deska předchozí naznačovala progresivní nálady díky art rockovým pasážím a celkově barevnějším kompozicím. Ty se ovšem dnes do široka nerozlétly, ostatně The Voice Of Steel byl a je unikát a skvost.

Nokturnal Mortum v první polovině alba prakticky nepřináší nic, co by se vzájemně převyšovalo, či jakkoliv působilo výrazněji. Ačkoliv je dobré si uvědomit, že pořád jde o dobře odvedené muzikantství s množstvím výborně naaranžovaných melodií a celkových postupů. To druhá polovice, kterou počítám od skladby osmé, dokáže okamžitě nakopnout a náladu opravdu výrazně pozvednout. Nejvýrazněji však přeci jen působí coververze Lyre původem od ukrajinské rockové kapely Komu Vnyz. To díky skvělému refrénu s líbivou melodií.

V celkovém pohledu však skupina neodbočila z hudební stezky, na kterou kdysi nakročila. Nejlépe lze album přirovnat k dvojpočinu Weltanschauung/Mirovozzrenie. Jde totiž o povedenou kombinaci svižného black metalu a folku, který má především zádumčivější a atmosferičtější tvář, než jak juchají jinačí spolky, které byste si mohli jistě poslechnout někde ve Vizovicích. Jde tedy o standard, který sice nepřekvapil, avšak byla očekávání veliká, díky opravdu vysoké laťce minulé nahrávky. Zároveň však potěšil svěžím duchem, dobrou poslouchatelností a několika výraznými motivy. Jediné, co bych snad vytkl, je fakt, že deska by mohla být o něco kratší, ale třeba se toto tvrzení ukáže opačné po delším čase, kdy si bude vše dosedávat v kontextu zvyklostí.