Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Non Opus Dei - Eternal Circle

Non Opus DeiEternal Circle

Jirka D.24.1.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Na první pohled zběsile rychlá hudba, která má potenciál odradit mnohé. Dát jí více prostoru zaručuje zajímavější zážitek, který stejně bude mít ještě pěkný kus cesty k opravdu hlubokému prožitku. Je na každém, jak blízko k tělu si tyhle „bezbožníky“ pustí a co se bude snažit v jejich netradičním black metalu najít.

Polští neznabohové Non Opus Dei přispěchali v září loňského roku s dalším albem a do své již dosti bohaté sbírky přidali po třech letech opět jeden exponát určený fanouškům extrémnějších žánrů. Věrni zásadě „nová deska, nový label“ přesídlili se svou novinkou Eternal Circle z područí Empire Records k Witching Hour.

 

Předpokládám, že mnozí z vás jste se s tvorbou této party zatím nesetkali a jelikož ani já nejsem výjimkou, zkusím poodhalit pro vás i pro sebe něco z historie a přiblížit aktuální sestavu, která je podepsaná na aktuálním díle. Kapela byla založena v roce 1997 a po vydání dvou demo pokusů vychází v roce 2002 první velká studiová nahrávka Diabolical Metal. Následuje vydávání řady alb v rychlém sledu za sebou, po roce až dvou, ale až v roce 2007 na sebe výrazněji upozorňují dílem Constant Flow. Ze zakládajících členů v kapele působí už pouze zpěvák, kytarista a tvůrce textů v jedné osobě – Klimorth. Bubeník Gonzo se k N.O.D. přidává během práce na The Quintessence (2006) a krátce po skončení prací na této nahrávce se připojuje další kytarista Budda a basák Rochu. V této sestavě fungují dodnes a Eternal Circle je toho důkazem.

 

Co album nabízí? Odpovědí na tuto otázku by se našlo několik. V prvé řadě je tu nachystáno celkem devět skladeb, které dávají dohromady, ať nekradu, něco málo přes půl hodiny muziky. Z hrací délky už začíná prosvítat rychlost, s jakou se album ubírá a pokud vsunete disk do přehrávače a zmáčknete play, budete okamžitě utvrzeni v počáteční domněnce. První poslech zanechává na posluchači dost znatelné následky (lehký třes organismu, špatná koordinace činností těla i mysli atp.) a stejně tak tomu bylo i u mě. Po prvním přehrání jsem ani neměl chuť se pouštět do dalšího. Na rozdíl od většiny blackových kapel, ve kterých jsou do hlavní úlohy nasazeny ostré a řízné kytary (mimo jiného), u Non Opus Dei sedí hlavní arcikacíř za bicí soupravou a svou hrou válcuje vše ostatní. Obdobně rychlé bicí se slyší jen málo kde, hledat v něčem podobném techniku je skoro zbytečné, protože o to tu vůbec nejde. První dojem je do značné míry ovlivněn právě touto složkou výsledku a závěr z toho by mohl být, že jde o ultrarychlou hudbu bez ladu a skladu, jejíž jediným úkolem je vybít agresi aktérů samotných, ale hlavně fanoušků ať už pod koncertním podiem, nebo v pohodlí domova  k nelibosti sousedů – důchodců – v  jednopokojovém bytě panelového domu.

 

Nicméně další poslechy přinášejí některé jemné detaily, které jsem dřív nezaznamenal. Oproštěn od prvotního šoku s libostí nacházím několik záchytných bodů, ostrůvků zajímavého přístupu, o které se starají především kytaristi a občas i basák. Mnohé jejich vyhrávky dávají tušit dobře zvládnuté práci a zajímavým nápadům, které celkový dojem mírně vylepšují. Zcela úmyslně volím slovo „mírně“, protože těchto světlých míst není na nahrávce mnoho a je potřeba je dost pitvorně hledat. Jejich úloha proto působí dost nicotným dojmem, protože silně válcující bicí přejedou vše, co jim přijde do cesty. V tomto bych asi viděl hlavní slabinu alba, kvůli které bude deska nemilosrdně zařazena do skupiny nahrávek, které rozhodně nepotřebuji slyšet ke snídani, k obědu ani k večeři. Jednou za měsíc, si myslím, je zdravá dávka, kterou je schopen zvládnout každý bez větší újmy na zdraví.

 

Nakonec se jen okrajově zmíním o konceptu alba, protože ač to zní dost bizarně, opravdu se jedná o koncepční album. Eternal Circle (Věčné kruhy) pojednává o uzavřenosti života, následnosti událostí a nevyhnutelnosti osudu. Vše uzavřeno do kruhu života, filozofie, kterou si tito Poláci ve své osobité úpravě vypůjčili od paralytika Nietzscheho, průkopníka nihilismu, kterému také na albu věnovali jednu skladbu – Demon Nietzschego. Osobně mi tato skutečnost především asi díky neznalosti textů do značné míry zaniká, jediná zajímavá provázanost a uzavřenost je pozorovatelná na začátku a na konci desky – obé ztvárněno dětským hláskem – kterou nejlépe postřehnete nastavením funkce přehrávače repeat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 29.3.25 18:47

To je právě ono - vývoj. Ulver byli vysoce progresivní kapelou. Synth pop mám rád, ale třetí stejnou desku proloženou těžkou bídou od Ulver neberu. Nepřítel Ulver určitě nejsem. Starší nahrávky poslouchám pořád dokola. Navíc tato deska je ze zmíněné trojice alb určitě nejslabší. Melodie jsou slabé, až fádní. Nálada jalová. Vynikajícím je už jen Garmův zpěv. Ale pokud se ti to líbí, proč ne. Je to určitě o vkusu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky