Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americké rockové náladotvůrce Nothing jsme na Echoes probírali už v roce 2014, kdy jim vyšlo první album Guilty of Everything. Padla zmínka o My Bloody Valentine, padla zmínka o tom, že nic nového se nevymýšlí, padla zmínka o tom, že upřímnost a jistá neurvalost je nám bližší než škrobená snaha o velký dojem. Nothing jsme jednoduše přijali a novou desku se těšili. Uběhly dva roky a deska je tady.

Víc než hromada promotérských slov o tom, jak výborně byla přijata nahrávka předchozí a jak proto i ta následná musí být úžasná, je vždycky lepší podívat se na to, jak na svého koně skutečně vydavatel sází. A soudě podle ediční vybavenosti novinky, na Relapse Records své kapele věří. Tím rozhodně nechci hledat úměru mezi prodejností a kvalitou (ostatně velmi často opak bývá pravdou), nicméně hledat velký kalkul v případě tohoto žánru asi nelze. Tuhle muziku prostě děláte proto, že vás to naplňuje, protože pokud chcete skutečně prorazit, hrajete něco jiného.

Kořeny Nothing sahají do hardcore punkové scény a ke kapele Horror Show frontmana Domenica Palerma, která kromě demáče a dvojice minialb vydala jen jednu velkou desku. Nicméně na Deathwish Inc., skromnost stranou. Činnost kapely ukončily dva roky na tvrdo pro Palerma, který tak v souvislosti s těžkým ublížením na zdraví a pokusem o vraždu může mluvit o shovívavosti a životní klice. Následovaly čtyři roky přemítání nad vlastním životem a čtyři roky otázek, kam dál a především proč dál. Odpověď přišla v roce 2011, kdy vychází první demonahrávka Posthlost nové kapely Nothing. Všechno další je historie.

Nothing patří k těm nemnoha, kteří svůj rock rozpouští v mlhovině shoegaze, sází na silnou atmosféru, zvukovou zastřenost a jen velmi lehce rozkolísanou vodní hladinu. Na bouřky zapomeňte. Ideální fanoušek je pak životní melancholik na pokraji sebevraždy, protože právě poslech muziky jako je tato, rozhoduje o tom, že ten poslední krok do prázdna zůstane jen na papíře. Nothing přináší úlevu, odpočinek, pocit, že i když se všechno zdá ztracené a prohrané, vždycky lze najít cestu jak dál. Že každé nové ráno je malý zázrak.

Už tu padlo slovo o tom, že s originalitou si Nothing hlavu nelámou. Padlo tu slovo o My Bloody Valentine, kterým jsou hodě blízko. Jsou blízko třeba i snílkům Junius (vzpomeňme na fantastickou desku Reports from the Threshold of Death, 2011) a mohou se zdát blízko fanouškům Neigeho Alcest v období zatím poslední desky Shelter. A budou se zdát blízko všem, kteří u hudby rádi sní a kteří extrémní názory přenechávají extrémním povahám. Nalevo či napravo, je to jedno. Ostatně právě z hardcore punku Nothing vzešli a frontman Palermo si musel projít dlouhou cestou, než pochopil, že extrémy je lepší nechat spát.

Nové album v důsledku netvrdí nic, co by netvrdilo už album předešlé, jen mám tentokrát dojem, že to tvrdí přesvědčivěji. Bude v tom nejspíš jeho novost, neoposlouchanost, životní situace a prostě všechno to, co obvykle prožíváte s něčím, co je nové. Časem všechno možná vyprchá, vypaří se a volný prostor zaplní něco úplně jiného. Možná. Časem zmizí všechno a vesmír se prý zase scvrkne. Do té doby je ale fajn se tím vesmírem proletět společně s Nothing; vzdálenosti se s nima nezdají tak vzdálené. Naděje zatím neumřela.