Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

November Might Be Fine je polské post-rockové trio a při prohledávání našich starších článků jsem narazil na kolegovu recenzi jejich debutní dlouhohrající desky South z roku 2017. Doporučuju přečíst (ZDE), protože spousta věcí platí nadále a pro vytvoření si základního přehledu o kapele a její hudbě je ta recenze ideální. Tamtéž dohledáte připodobnění k japonské ikoně Mono (což mi Symptom vyfoukl, nezávisle na jeho textu mě tahle podobnost napadla taky) a rovněž zmínku o Lost in Kiev, což je jméno, které mě v prvním sledu nenapadlo. Ale dodatečně úplně bez debat dávám za pravdu i tomuto příměru, protože jejich styl s nasamplovanými hlasy a promluvami je na dnes probíraném albu přítomen rovněž. 

Všechno výše napsané ale platí jenom zčásti, protože nová (podle všeho druhá řadová) nahrávka NMBF je dlouhohrající deska na druhou. V bílo-černém provedení obsahuje dva disky, oba přes čtyřicet minut délky a za mě jde tedy o porci, u které se bude lámat chleba a začnou se oddělovat zrna věrných fanoušků žánru od plev nás ostatních. Ruku na srdce, je toho moc.

První disk je post-rock z kategorie instrumentálních (když pominu sem tam se vyskytující hlasové samply) a je to přesně ta muzika, která vás myšlenkově dostane ke kapelám zmíněným v prvním odstavci. Jestli Symptom v recenzi debutu nenacházel v jejich hraní příliš osobitosti, troufám si tvrdit, že po letech se toho mnoho nezměnilo a kapela používá stejný modus operandi jako tehdy. Dlouze plynoucí a emociálně spíše zklidněné pasáže jsou zakončovány intenzívnějším hrábnutím do strun, které by ale mohlo být o dost intenzívnější a na nějaký vyloženě zrychlený srdeční tep to není už vůbec. Především dlouhé sklady (dosaďte si 13 až 15 minut) se táhnou pohříchu jednotvárně a snadno pak dochází k situaci, kdy posluchač vytěsňuje takovou produkci do roviny zvukové kulisy, která ve svých smyčkách a repeticích decentně plyne kolem. Minimálně prvnímu albu zásadě chybí dynamika a razance, a to i přes to, že z hlediska zvuku a produkce skladby působí docela organicky, živě, a nikoliv strojově a sterilně.

Druhý disk na to jde jinak a po tom prvním představuje osvěžující a za mě i vítanou změnu. Kapela do role hostů angažovala zpěváky a ti se postarali o to, že čtveřice skladeb druhého disku má potenciál vzbudit podstatně silnější emocionální odezvu než čistě instrumentální produkce disku prvního. Kromě první, tři a půl minuty dlouhé krátké písně, jejíž role je spíše uvozující, se u následujících skladeb roztočí soukolí do neskutečných délek (limitně až 17 minut) a jen a pouze díky zpěvákům se jedná o materiál, který lze místy vstřebávat se zatajeným dechem. Jejich rozpětí od čistých zpěvů po emo / screamo vytváří přesně tu přidanou hodnotu, která v základu kapele chybí a která, byť zdaleka není kdovíjak originální nebo inovativní, v důsledku u posluchače vyvolává mrazení v zádech.

Nebudu vám na tomto místě nalhávat, že jste podobných kapel a skladeb neslyšeli už hodně. Stejně tak vám nebudu tvrdit, že pouhopouhé zapojení zpěvu je lék na všechno a že NMBF nejsou schopni i přesto někde natahovat repetice přes čáru - obzvlášť se jim to daří v třetí Truth, která to trochu zkouší jak GY!BE a u které se zpěvák (o to silněji) objevuje až ve třinácté minutě. Tohle trio má obecně problém s tím, že by mělo cokoliv vyhodit nebo zkrátit, a tak v některých pasážích mi ta jejich námořnická rozvaha leze vyloženě na nervy. V tomto kontextu z toho vychází druhý disk jako jasný vítěz, zatímco ten první trpí přesně těmi neduhy, které popisoval Symptom v recenzi jejich alba South. Pokud by druhý disk předznamenával možný směr do budoucnosti, byla by to pro dnešek na nejlepší možná zpráva.