Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
November Might Be Fine - South

November Might Be FineSouth

Symptom29.6.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Čekání na aha-moment v té záplavě nápadů druhé cenové kategorie chvílemi připomíná věčnost. Díky dobré instrumentaci a kvalitnímu nazvučení dává poslech naději na lepší zítřky.

Hybná síla mladého tria z Polska spočívá především na pevných post-rockových základech, tu a tam překvapí i konstrukcí z jiného žánrového segmentu. Funguje to dobře, jen škoda přetrvávajícího pocitu pronajatých postupů. Třičtvrtěhodinová krasojízda v mých uších zaznamenala jen parciální úspěch. Na cestě za seberealizací prokazuje kapela konstantní výkony už od dob prvního bezejmenného EP (2014), které prozářil svým hlasem Marcin Czapla. Škoda, že právě tenhle směr kapela opustila, protože v mnoha ohledech je skromný dvouskladbový debut svébytnější materiál než pozdější práce.

 

Pinožení se za zhmotněním abstraktního obsahu hlav muzikantů je práce obtížná a nějaká ta opora ve vzorech je samozřejmá věc. Tady slyším celou řadu jmen, a byť se nemusí jednat o výchozí inspiraci, podobnost je nasnadě. Obligátní Mono snad ani nejde nejmenovat a hold v podobě jedničky Wandering Stars bych jim klidně připsal. Samplování hlasu ve čtvrté To Reach Their Constant Closure In The End odkazuje k Lost In Kiev a tak by se dalo pokračovat dál. Pětice skladeb v klidném tempu plyne, jako když másla ukrajuje a sama si diktuje do pera charakteristiky jako emotivní a melodický. Hudební vyjádření nesází jen na kouzlo echa znalé kytary, ale rozprostírá se i za hranice prostého post-rocku. Některé pasáže třetí We Set Existence Full Ahead se pokoušejí přitvrdit, což se daří… tak na půl. Vlna gradující kytary se najde vesměs v každé z pěti skladeb.

 

Bartosz, Iwo a Piotr si jdou trpělivě za svým, někde mlátí prázdnou slámu, jinde se pochlapí a hrábnou hlouběji do strun. Kytara dobře ví, co dělá a bez zbytečného technizování črtá jednodušší, prověřené linie. Baskytara zdatně sekunduje, neruší ani nevyniká. Slušnou práci odvádí i bicí, ale místy by v trialogu neškodila větší odvaha a hravost. Celkový dojem nemá s robotickým post-rockovým legem některých interpretů nic moc společného, naopak skladby působí organicky a plné chuti do života, byť znějí trošičku sterilně. Grafická podoba obálky umně skrývá logo kapely a svou nejednoznačností drží krok s hudební stránkou, které k drtivějšímu zásahu posluchače chybí více silných emocí.

 

Skladatelsky je debut South dostatečně pestrý a senzitivně zahraný na to, aby si našel oddané příznivce. Po technické stránce zkrátka dobře odvedená práce, které chybí jen více originality, jejíž absence se vyjevuje s každou další minutou. Ve snaze přijít s hřejivým slovem na závěr jsem si vylámal všechny mozkové zuby, ale nemohu zakončit jinak než – ano, dobře se to poslouchá, jen ta ručička emočního budíku bohužel nepřekročila předepsanou rychlost. Kapelou můžete být příjemně překvapeni, zaskočeni asi ne. Make post-rock great again a těším se na slyšenou!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky