Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nylon Jail - Irreversible Changes

Nylon JailIrreversible Changes

Jirka D.19.1.2019
Zdroj: CD v papírové pošetce // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Především nečekejte pokračování Nylon Jail takových, jaké jste je znali před pěti lety. Jsou rockovější, jsou méně country, méně elektro a bohužel i méně osobití. Navzdory slušné pestrosti napříč celou deskou.

Nylon Jail na sklonku roku 2013 pro mě představovali zjevení, jakých se v rámci domácí scény neodehraje moc za život a jejich deska My Heart Soars Like a Hawk byla výborná. Jasně, byl v tom moment překvapení, ale ten má každý, kdo začíná, a jen málokdo v mých očích začal právě tak jako tahle parta z Olomouce. Jejich rock namočený v country, elektronice a s duchem Johnnyho Cashe prostoupeného notovým papírem byla kombinace, která dokázala oslovit a skladby jako No Way nebo Fort H.H.G. jsou pro mě taková malá klasika. A pak nastal klid.

 

Po pravdě jsem vůbec neušil, že onen klid byl dán rozpadem kapely, protože na internetu moc nežiju, tyhle věci nesleduju a ani neřeším. Obnovená sestava, to jsou prakticky jen dvě jména z té předchozí a pro účely nahrávání dlouhá řádka hostů. A pokud jde o hudbu, všechno má na svědomí Roman Vičík, protože jeho kolega Jirák je „pouze“ ten výborný hlas. Logická otázka, jak se kapele (pokud aktuální stav NJ budeme brát jako kapelu) podařilo nebo nepodařilo navázat na výborný debut, napadne asi nejednoho z vás, ať už s ohledem na pětiletý rozestup desek, tak samozřejmě na personální proměnu. Za sebe to řeknu stručně - nová deska jsou jednak jiní Nylon Jail a druhak ta deska není tak dobrá, jako byla ta předchozí. Ani jedno není dobře, ale jaksi automaticky to neznamená, že by snad album Irrevesible Changes bylo úplně špatné. Není.

 

Nylon Jail

 

Můj první problém (a opakuju to „můj“, protože každý to může mít jinak) je to, že onen duch Johnnyho Cashe a nádech do country vyčpěl a není tu. Ta uvolněná pohoda debutu někam zmizela a nová deska je mnohem víc jednoduše rocková, možná rocková pro intelektuály a nikoliv průměrné konzumenty, ale to fluidum, co podle mě dělalo Nylon Jail, je pryč. A protože něco takového jsem čekal a chtěl (na došlé promo CD jsem se vrhnul jako už dlouho na nic, šest nebo kolik dopředu vypuštěných klipů jsem neviděl / neslyšel), zklamání jako první reakce bylo přirozené.

 

První reakce je ale přece jen první, časem odejde a uvolní prostor dalším. Osobně mi při hodnocení desky stále dělá problém přenést se přes první skladbu, která je sice hodně fuzzy, ale taková nařvaná, nijaká a přemostění v druhé polovině vyloženě drhne. Příjemná rocková poesie přichází až s následnou Freezing Point, ale ani tahle změna není poslední a více méně startuje přehlídku odstínů rockové hudby, kterou Nylon Jail vzali za svou docela zodpovědně. Další dění nahrávky balancuje někde mezi alt rockem, garage rockem, noise rockem (s Ježkovským zvukem), připouští kousek psychedelie, synťáky nechává zaznít jen přiměřeně a na minulou desku postupně zapomíná víc a víc (snad s výjimkou Man on the Dark Chair). Dokáže slušně rytmicky rozpohybovat (Animal po vzoru The Pale Emperor od Marilyna Mansona ... to vás netahám za nohu, zkuste si to porovnat), ale taky nadobro unavit až uspat (Can’t Be There, Sentimental Girl).

 

 

Irreversible Changes je z tohoto pohledu pestrá rocková deska, ale možná právě proto na mě působí tak, jak kdyby kapela trochu hledala sama sebe a úplně přesně nevěděla, jak se poprat s minulostí. Hearts Soars... bylo album hudebně ucelenější, sevřenější a definující mou sobeckou představu o Nylon Jail. Novinka tu představu úspěšně nabourává a zatím úplně jasně nenastoluje nějakou další, novou a pokud možno svébytnou. Za podobně rozverným rockem můžu jít i jinam (třeba za mými oblíbenci Kill The Dandies!), kdežto v případě Hearts Soars... jsem jinou možnost neměl.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky