Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslechnout si debut německé dívčí blackmetalové kapely bylo příliš lákavé na to, abych tuhle šanci pustil. A tak tedy: NYX. Na začátek dáme špetku nedlouhé historie. Blitz a Vinterbarn se daly před čtyřmi lety dohromady a prvotinou je třískladbové demo „Satis“. Letos vydávají dlouhohrající album „Home“ pod jedním z nejzajímavějších z extrémních labelů dneška.

Čistě ženské kapely s sebou nesly vždy prokletí svého pohlaví. Ať už si vzpomenete na jakoukoliv podobnou extrémní kapelu, která kdy okupovala metalová pódia (napadají mne u nás známé Sacralis nebo Nervosa), vždy na ně bylo nahlíženo z lehce jiného úhlu. Ano, budu nechutný sexista, ale myslím, že slušnou třetinu celého dojmu schramstnul vždy vzhled muzikantek. A ženské na vzhled hřeší, takže jsme si fifty fifty. Na druhou stranu, kritické oko/ucho posluchačovo také leccos promine. Asi to není vůči zbytku světa fér, ale nic s tím nenaděláme. U NYX jsem do poslechu ovšem nešel skrz hezké tvářičky, ale byl jsem jen a pouze zvědavý, jak zní black s estrogenem.

Ač se jedná o víceméně tradiční cosi-jako-atmo-black, jsem spokojen. Hudba opdsýpá s instrumentální jistotou. S jistotou takové kvality, že není důvod škrábat se za uchem, koukat na hodinky a procvičovat mimické svaly salvami smíchu nad neumětelskou produkcí. Kromě klasického black-skřehotu zaslechneme spoustu (pseudo) melodického dívčího hlasu – jednou jde o polomluvu, podruhé o regulerní a dostatečně atmosférický kolozpěv. A to se mi velmi líbí. Muzice NYX to dodává odér tajemna, zoufalství a noci.

Už otevírák „Beyond“ je slušná jízda a nejinak tomu je při dalších položkách playlistu. Black metal spíše klasického typu a staromilského zvuku – to je produkce obou dívčin, ale nemám nic proti a tento zbrusu nový výlet do minulosti mne baví. Pařát temnoty na posluchače sáhne při čtverce „Prelude“, což je jakási melodramatická vložka. Potom pokračujeme ve stejném rychlo-pomalo-rychlém stylu, prošpikovaném zoufalým ženským vokálem (zoufalým ve smyslu výrazu, ne kvality), který mi chvílemi připomíná staré dobré časy Sadness nebo Alastis. A to je setsakra plusový bod navíc!

Závěrečná „Swallowed Screaming“ zní jako demáč lehce nachlazené Suzanne Vega. Zbytku alba se výrazně vymyká, přesto do celkového konceptu sedí náramně. S předchozí metalovou smrští se rozevláté drnkání na kytaru nevylučuje…

Resumé? Musím zmínit zneklidňující obal, na němž je foto obou holek v prapodivné místnosti. Takto konkrétní front cover, solidní atmosférický black metal, který neboří styly a veliké plus v podobě vokálů, pro mne tvoří úspěšně smrtící mix pozitiv. V tomto případě nejde o instrumentální ekvilibristiku, ale o náladu. Která tam je. A je vlastně buřt, že už jste podobnou zažili při albech staršího data. Vím, na Nobelovku to samozřejmě není, ale i tak dávám palec (spíše) nahoru.