Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oblivion - Called To Rise

OblivionCalled To Rise

Sorgh17.5.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Pro pašíky, kteří se rádi rochní v komplikovanějších bažinách deathu, mám upřímné doporučení, aby si poslechli letošní novinku amerických hovádek Oblivion. Její potenciál má urputnou snahu dostatečně vydrbat všechna lačná záda.

Kapel pojmenovaných Oblivion je hodně. Tedy pravidlem číslo jedna je nesplést si je a ustrašeně pak neutíkat od melodického hevíku kdesi z Libanonu, či před symfonií z Německa. Tito Oblivion pocházejí z Bay Area a zmíněný úprk vám nezpůsobí, pokud víte co hledáte. Řemeslo zkušené smrti je v jejich případě kováno s vervou a nekompromisním nasazením, které už sami o sobě slibují hodnotný poslech. Přitom se neudálo nic nového pod sluncem. Podobných kapel, které svoji tvorbu štrykují technickou nití a nestačí jim jen bohapusté mlácení, je mnoho. Mezi nimi lze jen vybírat ty dobré a lepší. Aktuální deska dostala jméno Called To Rise a je po dosavadních šesti letech existence kapely vymodleným debutem, kterému zatím předcházelo jediné demo z loňského roku. A protože šest let je dlouhá doba, bylo na místě očekávat hudbu přiměřeně vyzrálou a s dostatečným sebevědomím. Co se opravdu nepovedlo, je obal. Snad chyběl nápad, ale to kapelu neomlouvá a do budoucna by se měli snažit přijít s něčím neotřelým a vymakanějším. Takto si sami ubírají body a já bych na podobné CD v regále, které lacinou grafikou připomíná podprůměrné fantasy, ani nesáhl.

 

Album začíná intrem, jež marnosti obálky zdatně sekunduje. Planá mluva opentlená kytarou nemá nic, čím by oslovila, atmosféru, zajímavý riff, nic. Tohle je tak zbytečné. Podobně se stavím i k outru, které sice už nějakou atmosférou koření vzduch, ale po předchozí masáži je naprosto zbytečné. Tady pomůže jen ticho.Proto už vždy automaticky přepínám na druhou skladbu a při prvním poslechu sem ani v nejmenším nebyl připraven na následný raut. Blaze tomu, kdo vydrží a pokračuje, protože se mu otevře panoráma vskutku úderného krupobití, z jehož základů se topoří stavba nápaditých skladeb. Když se pozastavím u bubeníka, jeho přesná hra si nezadá s dokonalým rytmem počítače. Tluče jistě a kde je třeba, tak rychle. Jinak stačí sdělit vše potřebné i při snížených otáčkách, při jejichž složitosti si ale rozhodně neodpočine. Dojmu napomáhá zvuk, který rozšafně nabízí všechny odstíny šedé a ucho nemá problém komplikovanou strukturu rozebrat a opět složit.

 

Kytaristi jsou v kapele dva a v jejich podání můžeme sledovat, jak se s prsty zabořenými do hlubin pražců doplňují, vyzývají a nebo jen nezávazně koketují stylem prostopášných lolitek. Komu se tohle líbí, neodolá. Kytary mají nastoupeno celkem vysoko, kolísají nahoru dolů a je to jízda jako pes. Duel je to kavalírský, jednou si rytmiku odhobluje jedna, pak zas druhá a stejně se staví i ke složitější akrobacii. Jsou to často náročné hmaty, při kterých si na své přijdou všechny dráty. K tomu občas zdvojené linky, hobl nebo sólíčko. Obsluha basy se nemusí stydět, krom standardních povinností se nejednou zhoupne do pomalého progresivního vydrnkávání, celou skladbu to odlehčí a přesune od metalu drobátko stranou. Jsou to jen krátké úseky, ale jak to osvěží. Sice jen málo, ale ke slovu se dostávájí i výraznější melodie, které jsou po většinu hrací doby zatlačeny do pozadí složitější strukturou skladeb, kde nemají prostor se rozvinout.

 

Called To Rise mě jako celek potěšila. Jedenáct skladeb krom zmíněných okrajovek je velmi slušně zahraný death a pro toho, kdo si album stáhne v elektronické podobě, kapela připravila malý bonus. Jde o tři skladby zahrané jinak. Black Veils Of Justice je v instrumentální verzi, Multiverse a neznámá Long Deaf Hate potom zahrané smyčcovým kvartetem. Zajímavý pohled na jejich tvorbu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky