Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oblivion (PL) - Xenopath

Oblivion (PL)Xenopath

Sorgh31.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nedávno zde byli Oblivion z USA, protentokrát míříme do Polska. Tehdy i nyní jsou v popředí zájmu deathmetalové hrátky. Obě kapely vykazují podobné manýry, i když na to jde každá z trochu jiného lesa.

Poláci kráčejí stezkou prověřeného deathmetalového řemesla a základní kostru se jim daří držet bez ztráty, byť jen jediné, kostičky. Počítají se známým vzorečkem, který velí střídat rychlé s pomalým, což je taková malá jistota, která málokoho překvapí a stačí opravdu jen na ten základní rámec. Oblivion mají základy v malíku a s kuráží se pouštějí do opatrného mísení deathu s dalšími prvky. Snahou je zachovat meze stylu, aby to byla pořád nálož a ne naředěná břečka. To se jim sice daří, ale hřeby do rakve si mlátí jinde.


Možná se až příliš shlédli v intrech a vsuvkách vypreparovaných z filmů, možná jde o jejich vlastní dílo, kdo ví, ale pasáží, kde někdo peprně promlouvá je až až. Jsou to v podstatě mrtvé úseky, které jen honí čas. Příkladem za všechny je Grave Between Us – vlastní hudba zabírá asi jen minutu a půl z čtyřminutové hrací doby, zbytek prokecá sprostá ženská. Totální sračka, jejíž smysl mi uniká. Jsou tu další takové – Utoya, Prelude To Suffering, The Orphanage… Radši přeskakuji a vyhledávám plusové body jinde. Kapela nás nutí sledovat poměrně členitý reliéf, bez překvapení zakopávám o melodiku sehnutou pod tlakem tvrdších materiálů, z nichž ani jeden nemá navrch. Z hlavního proudu často unikají nezbedná sóla, ale ani ona nepředstavují objev Atlantidy. O silnější dojem se pokouší atmosférické pozadí, za něž jsou zodpovědné klavírní vstupy a echa na pozadí zpomalených nástrojů. Většinou slušný standard, nic víc.


Větší spokojenost cítím tam, kde se rozvolní struny a pomalejší tempo je nechá rezonovat. Taková basa má hned jiný šmrnc, jak potvrzuje třeba titulní Xenopath, i když ta se postupně rozjede v rychlopal zavánějící černotou a šedým průměrem. I v předcházející Pigs, což je hodně ulítlá věc s odlehčenou střední pasáží - co tady dělaj hipíci? - se dá narazit na podobné lahůdky. Tehdy se vzduchem mihne zmatený duch Gorguts nebo spíš jeho slabý odvar, ale stejně to zavoní. Těch reminiscencí je víc, ale není to věc kompozic jako spíš zvukového zabarvení.

 

Album si ve sbírce asi těžko vydobude nějaké výsadní postavení, ale několik zajímavostí přece jen nabízí. Jednou z nich může být sympatická Joana na bubenickém obrtlíku, která je u kapely od roku 2011 a podílela se na tvorbě právě rozebíraného Xenopath. Ví kam praštit a čůrky potu jí mohou při koncertě zajímavě dekorovat dekolt. Kdo ví? Dáme bod navíc. Další perličkou je cover titulní skladby z hororu Dead Silence, který složil Charlie Clouser (ex-NIN). Skladba stojící na atmosféře se povedla, v metalovém kabátě ji to sluší a tvoří zajímavou možnost vedle originálu. Oblivion umí hrát, jen by u toho měli zůstat a necpat všude plané řeči. Těmi se nikdy nic nevyřešilo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky