Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Obscura - Dilivium

ObscuraDilivium

Garmfrost22.8.2018
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: Dilivium je jako kvalitní shake, který dostal smícháním známých přísad zcela novou chuť.

Obscura patří v posledních letech mezi nejdůležitější veličiny technicky, chcete-li progresivního death metalu, kterému udávají tón, možná i bourají zajeté představy o vývoji stylu. Přitom získávají další a další příznivce, kteří se nebojí výzev, vcelku těžkého muzicírování ani melodií, co nejsou hezké na první dobrou. Kolem zpívajícího kytaristy Steffena Kummerera se vystřídalo vcelku dost muzikantů, což je zřejmě způsobeno zejména frontmanovým perfekcionismem.

 

Je tedy s podivem, že novinku Dilivium nahrála takřka tatáž sestava jako předchozí Akróasis. Jediným novým členem je mladíček s obrovským talentem, Rafael Trujillo, který se chopil (výtečné) sólové kytary. Pokud pátráte, kde byste na něj před jeho nástupem do Obscura narazili, nenajdete nic moc. Rafael má za sebou účinkování v lokálních kapelách, ale bude to jeho zručností, podpořenou studii na prestižních uměleckých školách, a možná i kusem štěstí, co mu napomohlo získat členství v jedné z nejrespektovanější skupině extrémně progresivní scény. Jeho kytarová kouzla spolu s Kummererovou dokonalostí dovolují skladbám doslova létat. Přimyslete si špičkovou rytmiku pánů Klausenitzera s Lanserem, dostatečně známou už z Akróasis. Obrázek si tedy můžete vykreslit prakticky v dokonalých barvách.

 

obscura

 

Jak už bývá zvykem, nová deska Obscury je opět oříškem. Jakkoliv se zdá všechna ta pompéznost, ladné vyhrávky a tuny melodií, příznivá i pro nezkušené ucho, opak je pravdou. Jedním z důvodů, který vás při vstřebávání Dilivium asi zbrzdí, je přehršel nápadů, střídajících se ve zběsilém sledu. Také zvláštní chladná odtažitost může být překážkou. Letmý poslech novinky může zapříčinit, že vám deska připadne jako výcuc dosavadní diskografie skupiny. Nepozorným poslechem byste tak odsoudili originální klenot. Inspiraci a poučení vlastní tvorbou je samozřejmě možné zaregistrovat, ale tak jednoduché to věru není. Myslím si, že Dilivium je jako kvalitní shake, který dostal smícháním známých přísad zcela novou chuť. Kummerer není z těch, co stojí na místě či se ohlíží zpět. Jeho láska k pionýrům technického deathu je známá stejně jako jeho účinkování v obnovených Death, kterým je veškerá nostalgie vyčerpána. Pro Obscuru pak už nezbyl ani malý vzpomínkový ťuk.

 

Přitom si nejeden posluchač určitě všimne, že oproti dvěma předchozím deskám lze Dilivium možné označit jako přímočaré dílo. Nezbláznil jsem se. Slyším jazzovou improvizaci i vzletnou basu, často si cestující o samotě. Slyším všechny ty odbočky od hlavní masy skladby. Slyším střelhbité změny tempa a masívní koketování s různými žánry, které dílo Obscury posunují do odlišných dimenzí. Přesto mi připadne, že je Dilivum oproti zmíněným deskám hlavně deathové album. Těžké jako svině, nepřístupné a přitom lehkonohé jako splašená laň… Tyhle šokující zvraty mi přináší zejména úžasná věc The Seventh Aeon. Vždyť i ta následující, The Conjuration je nářez jak čert.  O titulní skladbě ani nemluvím. Zde se hlas noří do báječných hloubek, které Steffenovi tolik sluší. Na druhou stranu jsou zde skladby jako Ethereal Skies, které vás rozsekají na padrť! Kolísající tempo způsobí zástavu srdce ani nevíte jak. Hlasový efekt mi zde tolik nevadí, protože do zvláštních melodií skvěle pasuje. Prostředek pak v klidu vklouzne do světa syntezátorů a progresivního rocku. Ano hranice Dilivium jsou rozmazané a není snadné se v něm vyznat.

 

 

Řekl bych, že si své najdou jak příznivci vysoce intelektuálního fetiše, tak milovníci technické smrti. Každá ze skladeb má svou vlastní atmosféru, deska samotná pak jedinečnou náladu. Když si tak po sobě čtu své blábolení, je mi jasné, že s pokrčeným obočím si desku pustíte raději sami a názor si vytvoříte posléze. A to je dobře. Obscura nehraje pro partu pochlebovačů, ale pro ty, kteří se nechávají rádi překvapovat, třeba i naštvat. Neřekl bych, že je Dilivium nejlepší deskou Obscury, jak jsem se dočetl v různých recenzích ve světě. Je ale nahrávkou nevšední a mnohotvárnou s rostoucím ponteciálem. Přes prvotní nepochopení a možná i nechuť, jsem v Dilivium uslyšel nespočet úchvatných míst, pro které se vyplatí vracet se k ní…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky