Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brázdit nekonečně vody kapely Oceán by mohlo svádět k překvapení. Možná jsme prioritně orientování trochu tvrdším směrem, ale nejsme zas takové konzervy, jak možná vypadáme. Navíc když i v našich řadách se najdou hezky stavění čtyřicátníci, kteří si moc dobře pamatují jak kdysi začínali, co je formovalo a kam se díky svým začátkům dostali. I my jsme patřili mezi zaryté fanoušky v prvním větším rozpuku devadesátek, pamatujeme si na koncerty těsně po převratu a celou tu depešáckou mánii. Taky pořád moc dobře víme, kde se nachází Dávná zem a kdy se dá co nejlíp schoulit pod Pyramidu snů.

Pojďme ale do přítomnosti, protože jen o té to dnes je. Femme Fatale je aktuální deskou, která navazuje na dva roky staré comebackové album Ve smíru. Můžeme ji brát jako čtvrté, šesté, nebo druhé album, záleží jakou optikou se na něj díváme. Pokud je to bráno po obnovení činnosti, máme co do činění s albem číslo dvě. S tím, které by mělo jasně ukázat, že Oceán to myslí vážně. Spolu i s námi. Ve smíru byla deskou návratovou, kdy se čekalo co z kapely vypadne, jak se vypořádá s absencí typického vokálu a nahradí jej novým, ženským. Byť lepší volba, než je Jitka Charvátová zřejmě nemohla padnout, a pozvolný přechod do nových časů zněl co možná nejpřirozeněji, jisté nervozitě se neubránil. To snad ani nešlo. Přesto je Ve smíru dobrou deskou, která přinesla zpět do řad fans (i když je z části také rozdělila) něco na způsob nové naděje. A i o té to celé je.

Femme Fatale je žena, která nás uhrane a může omámit do té míry, že ztratíme vlastní soudnost a zdravý rozum a jsme hodně blízko tomu se špatně zaplést. Odolat jí ale nelze a její přitažlivost vše ostatní přebije. Mějte se před ní na pozoru, ale zároveň jí snášejte modré z nebe. Je dost těžké ji vnímat jinak a já jsem příliš daleko od toho mít z ní strach. Proto jí jdu naproti. Ono se to vlastně samo nabízí. Pokud Jitka na prvním albu po obnovení spíš suplovala Petra Muka a svým zpěvem nahrazovala ten mužský, na "dvojce" je už skutečně sama sebou. Ženou, do jejíž pronikavých očí se nelze dlouze nezadívat. Ona sama pak zní o poznání sebevědoměji a dává Femme Fatale víc svého pravého já.

Novinka je pozitivní, dobře naladěná sbírka písniček, která hledí hezky dopředu, nic hluboko uvnitř ji nehlodá a nezapichuje svůj pohled do země na důkaz, že si nevěří. Je si dobře vědoma svých předností a že bude umět zaujmout. Je to krásná ženská. Hudebně rozvíjí předchozí desku do míst, kam se Ve smíru možná bála jít. Je odvážnější, nespoutanější a náladovější. Ve smíru není vůbec špatnou nahrávkou, a i po těch dvou letech chutná, ale na můj vkus zněla přece jen trochu svázaně. S Femme Fatale se to má jinak minimálně v tom, že jsem s ní nemusel podstoupit fázi prvního odmítání a nedůvěry. Zafungovala od začátku. A pořád se drží. Je jistější, rozevřenější, víc si dovolí. Je to šikovná sbírka chytlavých skladeb zachycující Oceán ve velmi dobrém rozpoložení. Obalem připomíná dávné doby Dávné země, odkud zněli Havrani a nebyl Čas se příliš divit, jaká to byla tenkrát bomba. U obalu ale zůstaneme. Kapela přece jen za tu dobu urazila dost slušnou cestu. Bolestnou i poučnou, a dnes z ní těží.

Buď třeba je pro mě největší hit alba, i když můžeme polemizovat nad tím, která skladba by měla zasáhnout co možná největší počet posluchačů a nechat je vtáhnout do jeho ženské povahy. Stejně bychom mohli vnímat Koření, kde Jitka zpívá "Mata Hari já nechci být, jen vůni kari v sobě mít". Možná je na albu kus falešné krásy, kterou se ženy umí ohnat, ale já ho za tento konec uchopit neumím. Slyším na něm daleko víc krásy, která je skutečná, než abych si stále myslel, že to jen hraje. Zní sladce a sympaticky. Dalším favorizovaným songem je Žádnej strom neroste do nebe, který pohání silný refrén. A vyjdi ven patří původně k hodně starým písním, své finální podoby se dočkala až na novince. Neřekl bych, že se melancholie Oceán nějak výrazně proměnila, spíš jen posunula, ale zrovna v téhle skaldbě ty staré Oceán prostě slyším. Hodně tomu nahrává postavení vokálů, kde si Muka dokáži vybavit poměrně snadno a najednou je to až smutný pocit... chtít ho zase na chvíli slyšet.

Femme Fatale je albem, které mi udělalo radost. Říkat si víc asi není třeba. Mám jej raději než Ve smíru, což je důležité spíš jen pro mě, ale zároveň jsem si jistý, že Oceán jsou ve větší kondici než před dvěma lety a vdechli život desce, která je ukazuje v pohodě, spokojené a nad věcí. Jsou dnes dál a s pocitem, že jejich návrat se povedl. A to už je mnohem důležitější.