Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
October Falls - The Womb of Primordial Nature

October FallsThe Womb of Primordial Nature

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Slušná projížďka nedotčenou krajinou nejlépe za šera a beze svědků.

Mikko Lehto, otec, matka a tchýně projektu October Falls, je poslední dobou velmi pilný a nachystal nám na léto 2008 své druhé melancholické vyznání nazvané "The Womb Of Primordial Nature". Letní termín je načasován skvěle, neboť je tak dostatek času oblíbit si album do doby, kdy se bude podzim lámat v zimu. Právě tento čas potemnělá novinka umí pěkně navodit. No a co si budem povídat, momentální počasí tuto dobu docela evokuje, takže ten pravý čas na poslech October Falls je tu již vlastně v půlce zoufalého října. Při okomentování tvorby finského poutníka nelze opomenout její rozdělení do dvou pomyslných kapitol. Lehto folkař, opřený o strom se španělkou a Lehto kovaný turista, hrozící to výletník. V případě této nahrávky máme co do činění s ostřejší podobou October Falls. Ať už jste kdokoliv z vás narazil na jednu či druhou tvář pana vypravěče, věřím, že jste vyloženě nezbloudili, poněvadž věci vzniklé pod hlavičkou October Falls přeci jen snesou přísnější měřítko.

 

Zdá se, že ve Finsku už je delší dobu hnusně. Mezi léty 2007-2008 tu máme už čtvrté a zatím nejčerstvější připomenutí podmračené nálady severských hvozdů. Pokud by to tak mělo pokračovat, rozhodně se nebudu bránit dalšímu přísunu, jelikož mám pro výsledky Mikka celkem pochopení a rád mu naslouchám. "The Womb Of Primordial Nature" je album postavené na čtyřech výpravných písních, délkou +/- desetiminutových gigantech.

 

Samo vniknutí do děje je poněkud složitější, než by se mohlo zpočátku zdát. Rozvláčné chmury nepostrádají gradaci ani dějové přelomy, ale je jich docela dost a plánované podobné směřování každé z nich nabízí dojem jisté jednotvárnosti, která je zažehnána až vymetením všech koutů od padajícího listí. Jsou to sice jen čtyři songy, ale veledlouhé, takže trpělivost je na místě. Bezejmenné tracky jsou jednoduše očíslovány 1-4. K čemu názvy, když jde o jeden všeříkající příběh. Ten rozehrává věrné spojení melancholického metalu (tu více ponořeného do blacku, tam zas do melodičtějších poloh) a stále přítomného folkového chvění. To je užito v menší míře, oceňuji zde hlavně nevtíravost a vyhnutí se neomalenému boření skladeb jako takových. Větřík z lesa a deštík za oknem je z alba cítit měrou vrchovatou, což je v případě October Falls jevem natolik samozřejmým, že se tomu není třeba podivovat. Ono folkové brkání na blátivou strunu je užito zejména na samých začátcích a v závěrech písniček. Zvukové pochystání a celá produkce alba je na dobré úrovni, v tomto případě bych chladně čistou podobu nejen že nečekal, ale přímo odmítal. Jistá neútulnost a špinavost, byť jen v náznacích (rozhodně se nejedná o bordel ze sklepa), je jen ku prospěchu věci.

 

http://koti.welho.com/mlehto4/of.gif

 

Je jasné, že October Falls nedosahují umění mistrů melancholie Agalloch či Katatonia, ale přesto jde o kouzelné představení, které lze jen doporučit. Šikovná práce s tématy a atmosférou je toho dostatečným důkazem. Nepochybuji o zřejmé nadstandartnosti Lehtových schopností, přesto si dovolím přísným pohledem poznámku, že jisté mezery tu jsou, je jich málo, ale stále je co zlepšovat. Tak či tak, se k "The Womb Of Primordial Nature" vracím rád a funkci navození patřičného rozpoložení plní dokonale.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky