Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

October Tide dokazují, že je s minulostí poutá čím dál tenčí lano. Novinka je nejen oproti dávným časům, ale i minulé Winged Waltz, pěkně ostrá. Přesně podle slov v promo materiálech, které jsou většinou scestné, je novinka velmi extrémní, hlučná, zároveň hodně doomová, depresivní. Jak vidno, vyvíjet se lze i po tolika letech a nahrávkách a přitom zůstat sami sebou. October Tide se na In Splendor Below odvázali. Jakoby politi živou vodou natočili jednu z nejsvěžejších desek své kariéry.

Album plné emotivních obrazů, chladu, zuřivosti i něhy bylo nahráno pod producentským dohledem Alexandra Backlunda v Nailvillage Studio. Přičemž závěrečným masteringem a mixem dílo ošetřil Daniel Liden v Tri-Lamd Studios. Proč se zaobírám technickou stránkou novinky hned na úvod recenze? Podle mě totiž právě zvuková stránka dělá z In Splendor Below takovou parádičku. Zvuk je příjemně prostorový, dostatečně kovový a detailní, aby vynikly všechny podrobnosti kytarových harmonií a dynamických bicích. Chtělo by se říct, že zdatní veteráni, kterými členové October Tide beze sporu jsou, nepotřebují stoprocentní zvuk, aby skladbám pomáhal růst. Novinka je důkazem, že když se spojí umělecký cit a instrumentální zdatnost s jasnou vizí ve studiu, je vyhráno.

Jestli jsem měl minule obavy, zda se z písní October Tide nevypaří doomová stopa, když je v sestavě tolik deathmetalových frajerů, už je nemám. Byť je In Splendor Below mnohem surovější, je zároveň stylově zachmuřená a plná silných melodií. Přiznávám, že jsem při prvním průzkumu měl problém vcítit se do nepropustného chladu z desky čišícího. Cestu mi ukázala až šestá, rozvolněná Guide My Pulse s krásnou sólovou vyhrávkou vévodící propleteným riffům a pulsují rytmické sekci. Tato jediná přístupná kompozice se mi neoposlouchala, ale pomohla mi najít cestu k podstatě alba a plně si jej vychutnat.

Úvodní I, the Polluter balancuje na hranici smrti a bolesti, je fest ostrá a razantní. Přesto obsahuje jemné linie v tklivých sólech a sametové baskytaře. Před závěrem skladby se pak doslova ztiší a hladí rozjitřené emoce. We Died in October navazuje na závěr I, the Polluter, ale postupně v gradaci přitvrzuje a tak se dají v podstatě vystihnout i ostatní skladby až do závěrečné hitovky Envy the Moon, která album ukončí v melancholické náruči.

Je dobré si album pustit víckrát a najít rozpoložení, ve kterém vám bude sedět. Řekl bych, že ona nepřístupnost je pouze tvrdou slupkou, která ukrývá bohatou škálu nálad. S death metalem to pánové nepřehání. October Tide si našli vlastní tvář, kde je švédský death i doom sice znatelný, ale charakterem je In Splendor Below dokonale osobité album. Je znát, že si kapela užívá a nehraje jen na nostalgickou strunu. October Tide jsou ve svém posledním díle originální, sebevědomí a zároveň velice emotivní. Dokážou říct své i v dnešní přesycené době a stagnujícímu mixu deathu s doomem dodat pořádnou šťávu.