Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předně mě udivil pohled na aktuální sestavu October Tide, která se od čtyři roky starého počinu In Splendor Below nezměnila. Kapela kolem zakladatele, tvůrčího mozku a hitmakera, Frederika Norrmana nezaznamenala za celou dobu své působnosti, a to ani od svého návratu před čtrnácti lety podobnou stabilitu. Poslední změna byla na pozici rytmické sekce. Johan Jönsegård pouze netvrdí muziku basovou hrou, rozvíjí ji a proměňuje. Jeho kolega z Letters from the Colony - Jonas Sköld rovněž doomovou hudbu skvěle nakopává a zpestřuje. Na otázku, zda nezměněná sestava a menší přestávka October Tide pomohla k lepšímu či stagnaci, odpovídám, že nuda nehrozí.

Komplet produkce a zvuku se tentokrát zhostil Daniel Lidén. Jeho zkušenosti se zvukem October Tide jsou k nezaplacení, proč mu tedy nesvěřit všechno. Podotýkám, že na typickém výrazivu The Cancer Pledge nezměnil vůbec nic. Frederik ví naprosto přesně, jak mají jeho nahrávky znít. Opět z desky cítíte odkazy, lásku a respekt k devadesátkovému doomu. Jeho kořeny spojené s Katatonia a jejich drásavými kytarami jsou všudypřítomné. October Tide už minule ukázali, že k doomu patří i death. Ne death/doom měkkého stylu. Death a doom s pořádným growlem a screamy. Death a doom, kde se kytary plazí, melodicky trylkují, ale i hoblují, drhnou. Kde bicí nejen citlivě doprovází strunové propletence, ale i tlučou, vyklepávají šamanské přechody a udávají hlomozící tón.

In Splendor Below byl dosavadní extrém, jakého byli October schopni. Respektive, jak uznali za vhodné. The Cancer Pledge jde v nastaveném směru ještě dál. Na doom se samozřejmě nezapomíná. Je to on, kdo je tváří nahrávky. Melodie jsou melancholické. Jsou však zejména dravé a tvrdé. Blodfattig je solidní řezanice rubanice, která naláká i k pogu v moshpittu. Alexander Högbom si své party podává s řádnou grácií. Growluje, screamuje… Naprosto fantasticky.

Desky October Tide se mi líbí. Baví mě, jak jsou věrné minulosti a kořenům, přitom se neustále vyvíjí a nezní zastarale. Borce to zcela evidentně baví a tato pohoda z jinak pochmurného stylu dělá velice příjemný zážitek.

Jak je u October Tide poslední dobou zvykem, The Cancer Pledge má osm skladeb na ploše cca tři čtvrtě hodinky. Pohoda. Deska krásně odsýpá, nenudí. Příslib rakoviny není rozhodně příjemnou zprávou, proto i obal nepůsobí nikterak hezky. Postaral se o něj Albin Högbom, se kterým kapela spolupracovala na skvělé Winged Waltz. Rád bych vypíchl nějakou neplechu, abych pouze nechválil, ale pominu-li menší porci svébytnosti a očividného vracení se do svého mládí, máme před sebou desku, kterou je radost poslouchat. The Cancer Pledge je suverénním dílem daleko překračující velkou část stylové konkurence. Neutápí se v nostalgii, neměkne, neblbne, nesenilní. Je pořádnou metalovou peckou, která má předpoklady bavit fanouškovskou základnu v obou táborech zmíněných odnoží. Když jen pro tohle, má šanci zůstat i v rychlé době na chvíli ve vašich přehrávačích a udělat vám radost. A to nemluvím o nádherných melodiích a návykových kompozicích. October Tide se o nic nesnaží, hrají to, co umí a co je baví. To není věru málo…