Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro někoho neznámé jméno, pro zarytější podzemní degustátory návratová dvojalbová nálož, která zvedá ze židle. Za americkým blackmetalovým projektem Odz Manouk stojí jistý Devon Yagian-Boutelle, který se v roce 2010 uvedl velmi neotřele znějícím eponymním debutem. Pokud v black metalu hledáte aspoň trochu jiné, ojedinělé vyznění, tahle deska by mohla určitě stát za pokus. Mně byla před lety doporučena a musel jsem uznat, že v sobě to kouzlo netradičního má. Bavila mě, vracel jsem se k ní. Byla silně zakořeněná v pudovém a lo-fi vyznění černého kovu a přitom motivovaná dělat si věci po svém a znít zkrátka trošku jinak. Jméno Odz Manouk jsem si díky tomuto temnému disonantnímu dílu zapamatoval. Ostatně, tohle jméno pochází z arménské mytologie a ke stejné zemi tíhne i autor sám, neboť tam sahají i jeho kořeny. Této mytologie se držíme i po dlouhých třinácti letech na nové porci podzemní muziky, což je patrné již z názvů, respektive jejich dvojjazyčnosti.

V období let 2008-2013 měla malá blackmetalová komunita v blízkosti labelu Rhinocervs docela zajímavou pozici a Yagian byl jedním ze zakladatelů tohoto podhoubí. Patřil sem tedy i Odz Manouk. Anebo Tukaaria, výborná věc. Pohledem zpět to bylo takové malé obskurní dobrodružství s krátkým trváním. Jakmile vše utichlo, tak se oprávněně pozapomnělo i na Odz Manouk. Ale právě proto, že mi byla první deska tohoto projektu doporučena, patřím mezi ty nadšené a překvapené, kteří zaregistrovali nový pohyb. A ne ledajaký. Yagian dal dohromady materiál hned na dvě alba. Bosoragazan (​Բ​ո​ս​ո​ր​ա​գ​ա​զ​ա​ն​) a Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr), přičemž to první jsem si vybral právě do tohoto článku. Pro začátek je třeba si říct, že desky jsou si samozřejmě podobné, ale stejně tak z nich lze poměrně snadno vyseparovat vzájemné odlišnosti. A taky návaznosti. Na první poslech drobné, v konečném dojmu ale narostlé do té míry, že i druhé album si zaslouží svůj článek. Ten vyjde za pár dní. Já si obě desky oddělil svými dojmy z poslechů hned v zárodku. Přišly mi prostě vzájemně jiné do té míry, že jsem to chápal jako záměr. Bližšími se staly až po pár týdnech. Zbytek povídání na toto téma si ale nechám na jindy.

Dlouhých třináct let sebou nese jisté změny. Debut byl oproti současnosti více raw a útočnější materiál. Taky vokál zněl více šíleně. Dnes je nadále vše v rámci lo-fi vyznění víc atmosféričtější, košatější. S poslechem obou alb jsem začal během července a pro velké množství malé temné hudby jsem si ho rozdělil. Nemíchal ho a nechal album albem. První pán na holení byl tedy Bosoragazan. Nový disonantní opus bych pojmenoval jako podzemně výpravný ambient black, který se nebojí svou podivnost přepínat i do avantgardní polohy. Materiál je pořád postaven na jednoduchých základech, ale způsob provedení a hlavně samotná esence díla posílá tuhle jednoduchost do nové dimenze. I když se mnou asi nebude každý v rámci úcty k debutu souhlasit, dovolím si tvrdit, že jedinečnost trvá. Sound Odz Manouk narostl a duní podzemím v širším objetí, přičemž se stále vychází ze stejných slují. Pokud se budeme bavit o zvuku nahrávky, za mě je velmi sympatický. Tišší, citlivý ryzí underground. Také vokál nezahálí a předvádí nám nové, dosud neslyšené polohy. Třeba jako ve skladbě Arevordik, kdy se plazivý skřehot vyšplhá až do arménských hor a Yagian si tam vyžile prozpěvuje jako starý flašinetář.

Bosoragazan je temné dílo prošpikované náladovými podivnostmi, sem tam východním spiritem, ale zachována zůstává kakofónní krutost a děsivá atmosféra. Tohle album sebou neustále šije, proměňuje ve svém jinak jasně daném koridoru přízemnosti svou tvář a přináší plno změn. Jinak řečeno, v klidu u této nahrávky nebudete. Pokud přistoupíte na primitivní lo-fi sound, čeká vás neobvyklé dobrodružství. Tohle je vlastně takový temperamentní podzemní nesoulad, který otevírá póry různých atmosfér. Nekompromisní mód nahrávky je vyrušován do té míry, že jeho nekompromisnost časem sklouzne do jedné roviny s promítáním podivností na staré zašlé plátno vytažené odkudsi z hlubin země. Závěrečná hymna Requiem For A Kingdom That Never Was si to rovnou šine v pomalém tempu a jako by spojovala majestát záhrobní zatuchlosti s pohledem na noční oblohu. Kompozičně ani skladatelsky Yagian rozhodně nestrádá, hodně se posunul. Naposledy jsem byl u takto na koleně praktikované produkce vyveden z míry loni u jistého projektu Skade, kde se toho na albu Gudinnen taky dělo mraky. Odz Manouk je v tomto směru ale pořád drsnějším a zvlčilejším počinem.

Bosoragazan se mi do přízemního a trochu mimo běžnou kolej vyjetého vkusu trefil báječně. Už dlouho jsem se u blackmetalového alba podobně nebavil a hlavně jej tak dlouho nesjížděl. Prakticky dva měsíce bez přestání. Návrat Odz Manouk je pro mne událost, protože se na scénu vrátil svébytný a originální projekt. Ten se sice představuje jako krapet přístupnější coby více atmosférický, jinak jde pořád o svérázný materiál, za kterým bude stát hromada poslechů nebo rovnou odmítání. Já to mám trochu jinak a na tuto domácí cestu podzemím jsem naskočil vlastně ihned. Zmrtvýchvstání Odz Manouk rozhodně doporučuji. A ještě jednou připomenu, že za pár dní vyjde pokračování v podobě článku k druhému albu Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr).