Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V Odz Manouk ta divokost pořád je, jen prorůstá do dalších dimenzí. Je to primární hra s tuhou upřímností, s možnostmi, kam se díky primitivnímu vyznění podívat. Odz Manouk je skrytým kultem, který před lety zmizel ze scény, aby se vrátil plný sil a s novým materiálem. Ten dohromady čítá dvanáct skladeb, které byly rozděleny na dvě nová alba. O Bosoragazan jsme si povídali před pár dny (stačí kliknout vpravo od tohoto článku), dnes pro úplnost navážeme druhým dílem nazvaným Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr).

Tohle album jsem si nechal jako to druhé v pořadí. Čas strávený s Bosoragazan byl natolik silný, že jsem ho nemohl podvádět s dalším dílem náhrdelníku (Օձազունք) z arménských hor. I když jsem samozřejmě po troškách ochutnával a střádal si dojmy. Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr) je přímější, ne tolik umělecky rozervané dílo. Atmosférické, raw, disonantní a pevnější v rámci svého hudebního odkazu. Možná o něco více upomíná na debut Odz Manouk, ale ten bych znovu nechal o samotě a své době, protože ta pokročila a projekt ve svém lo-fi prostředí umělecky narostl. Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr) tolik nevyšiluje, drží si své přízemní místo, i když jej občas pošle do tajuplných dálek. Má v sobě hladové zvíře. Svého vnitřního démona, který otiskl svou koňskou hlavu na obal desky. Je divoký, je hrdý, je nekompromisní.

Album má ve formě Ամբերդ pomalejší, silně atmosférický rozjezd, kde se jen pomalu rozmotává ponurý a těžkopádný příběh. Nálada je až hororová, mystérium spodních pater ztracených existencí ožívá. Logicky se poté hned nabízí druhý pohled na zbědovanou podzemní kulturu Odz Manouk. Druhá skladba Դյուցազնամարտ je kakofonní bestie, útočná a s potřebným vokálním doprovodem. Včelí disonance si drží své teritorium, aby se do ní po čase přidal klávesový náladotvůrce coby stejně primitivní a na kost odhlodaný průvodce nevádbným prostředím. Právě on má poté ve své moci rozostření a zvukové dobrodružství, které skladbu posílají do dalších minut. Pořád jsme v zajetí podivné, zvrácené a až děsivé scenérie.

A tu v dalších poryvech Odz Manouk poctivě drtí, stejně jako ji nechá nahlédnout do světa uměleckého narušení. Celkově je Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr) blacková atmo disonance víc než cokoli jiného, takže potud tento popis vyloženě stačí a nahrává. Album se více drží své nekompromisnější tváře. Při tom se samozřejmě vyžívá v nepříjemných zákrutách podzemního nesouladu, ale vše se děje jako by ve větší rychlosti a snad i s jistým opovržením tento nesoulad nějak dramaticky pitvat. Od toho tu je Bosoragazan. Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr) je animálnější z obou sourozenců, s větším tahem na branku a svázanější s pudovým vzplanutím černočerné mysli autora. V mém případě ale také platí, že o něco méně zajímavé, povznášející. Jak album začíná, v podobném duchu i končí. Závěrečná věc Անուլիոս to drhne v pomalém tempu a i když tolik nelítá éterem, do větším obrátek se dotlačí až v samém konci.

Yagian a jeho hudební zvíře Odz Manouk vydali v létě dvě alba, která potvrzují kvalitu a podivuhodnou esenci black metalu z rukou někoho, kdo si kultovní status zaslouží. Bokem od hlavních profláklostí, s otiskem svéraznosti a osobního přesvědčení. Za téměř hodinu a půl jsme svědky ryzího podzemí, domácího přístupu a přehršle možností, jak tento zatuchle motivovaný černý kov povznášet z hlubin a nechat rozeznít jeho zvláštní říši motivů, zvuků a dalších návazností. Bosoragazan mě trklo víc než Ծ​ո​ւ​ռ (Tzurr) právě proto, že je vyšinutějším a překvapivějším dílem, než jeho usedlejší a méně rozkročené dvojče. Doporučit ale musím obě díla, mají co říct.