Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Område - Edari

OmrådeEdari

Ruadek25.10.2015
Zdroj: mp3 - promo od vydavatele
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Tajemné dílo na pomezí ambientu, elektroniky a metalu, které příliš nezapírá své vzory. Tohle je ale především nadějná předzvěst věcí budoucích, které by mohly být opravdu velké.

Nestává se to často, aby z úsporně pojatého proma mnou oslovené kapely vylezlo něco takového. Edari je neklidná věc, jde hodně do hloubky a ani zdaleka není pouhou kopií slavnějších jmen. A přitom už se kutí ve Francii jeho pokračovatel a kapela se netají ani myšlenkami na třetí počin. O kom tajemném že to tu píšu? O lehce tajemném spolku Område, v jehož objetí stojí rozkročen neznámý počet postav, tisknoucích se do mihotavých stínů, záměrně množících končetiny.

 

Område

 

Område byl zpočátku pouze tajemně znějící promo stream od kapely, která sklidila velké ovace tam, kde je téměř nikdo nesklízí. Edari je temným počinem na hranici metalu, elektroniky a velké dávky ambientu / orchestrací. Oba členové, Francouzi Arsenic a Bargnatt, dokázali vytvořit dílo, které se podobá mistrovským kusům posledních Manes nebo Thee Maldoror Kollective. V určitých věcech mají na věc stejný pohled, jindy jdou zcela jinam a dokáží vypustit i popové zpívánky ponořené do hlubin zvláštní atmosféry smutku. O Edari se nepíše jednoduše, protože jednoduchá není ani jejich hudba. Vše se mění, nápěvy jsou často to jediné, co drží konstantně pohromadě. Přitom máte chuť v tom stále hledat.

 

Edari je prvotinou. Nečekaně silnou prvotinou. Na začátku své cesty jsem desku nemohl dobře uchopit, své vzory hoši přiznávají možná až příliš okatě a tudíž se mi hledat odlišnosti moc nechtělo. Ale nedalo mi to, desku jsem od té doby slyšel možná stokrát a našel neobyčejné věci, prožil s nimi postupný vývoj desky od hitového začátku až po vyloženě experimentální konec. A je sakra mazec v tom až 50-ti stopém rauši něco hledat a objevovat skryté detaily.

 

Pojďme si Område přiblížit trochu jinak. Najít v nich lze to samé, co ve vybrnkávačkách Pelican, tu modernu vzešlou z jinak pojatého metalu Manes, tu odlišnost. Je v tom i zvrácenost a neuchopitelnost Dødheimsgard a zvláštní křehká post-rocková krása God Is an Astronaut. Stylově tedy od prazvláštního patvaru black metalu až po trip hop ve stylu Ulver. Dočíst se lze i o zajímavých hostujících personách, přizvaných ke tvorbě desky. Guillaume Bideau z Mnemic (moje těžká srdcovka), Asphodel (kapela öOoOoOoOoOo, vřele doporučuji). Na Edari zazní hned v úvodu ságo, které evokuje Ulver a jejich experimenty, Mann Forelder by zase mohla sloužit jako doprovod k epické řežbě na plátně kin. Ovšem ve sjeté podobě vyblikaných barev. Lze prostě Edari nějak souhrnně popsat?

 

 

Nejprve doporučím přečíst si s oběma pány rozhovor, ve kterém se dozvíte, že jsou docela normální a že je tohle asi jejich první nemetalový úlet do jinam (tomu fakt nevěřím). Rozhovor jsem dělal ještě v době, kdy jsem netušil o jejich francouzském původu, který mne teď nijak nepřekvapuje (celá ta národní schopnost dělat umělecky věci jinak se tady nezapře). No a druhak poshánějte desku (jde to) a zaposlouchejte se. Má to ještě nedostatky (přílišná podoba věcem, ke kterým se chtěli vyjádřit způsobem Område), příště to ale může být něco neskutečného.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 25.10.15 11:23odpovědět

Po nějakém čase jsem se k téhle desce zase vrátil a jo, je dobrá. Ty vlivy tam jsou slyšet hodně, ale je to asi to jediné, co mi na ní vadí. Ostatní je bezva a snad i příslib dalších věcí, které by mohly být už skutečně velké.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky