Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lvi a jednorožci, polské podhoubí, stoner a jak praví strýček Bandcamp: “Emotion-filled lyrics, megawatt riffs and rock n' roll leads. Five dudes taking the best out of 90's.” Inu nakonec proč ne. Dvě dekády nazpět se udála spousta zajímavých záležitostí, takže nač znovu vymýšlet stokrát vymyšlené.

Only Sons se ani nijak zvlášť nepokouší tvářit jako inovátoři, pionýři bez bázně a hany vstupující na nikdy neprozkoumaná území, kde Tatrovka Zikmunda s Hanzelkou smutně skládá zbraně, jednoduše nakopnou svůj mondo generator a hrnou vše, co jim přijde do cesty se zarputilostí buldozeru hezky pěkně skrz hory, doly obětavě padajícím Dětem Země pod rachotící pásy navzdory. Pánové rozhodně netrpí stylovou nevyhraněností, ve svém počínání od prvních sekund působí hodně sebejistě, na nic se neptají a sází jeden zářez za druhým.

A právě zde vidím největší, nikoliv jedinou, slabost celého materiálu. I když upírat jakékoliv pokusy o vybočení z pevně daných kolejí by ode mě znamenalo hrubou podpásovku. Sem tam hustý dým přeci jen pročísne paprsek světla jako v případě Bonfire, aneb Planet Caravan v panterovském vydání křížené s Down in a Hole naplno nechávající průchod působivému hlasu zpěváka Andrzeje Nowaka nebo předposlední Holding On nepostrádající, bohužel jako osamoceně se tyčící maják uprostřed oceánu, skutečně zajímavý riff a něco jako silný, zapamatovatelný refrén. 

Zbytek materiálu Only Sons táhnou spíše urputností nežli přirozeností. Ano, mění rytmus, sem tam střihnou nějaké to sólíčko, zkoušejí postupně budovat atmosféru, ale celé jsou to jen takové nesmělé náznaky pokaždé končící opět na startovní čáře. Onen prvotní slibný plamínek pocitu posluchačovy zvědavosti se bohužel s přibývajícími minutami nedaří úspěšně přiživovat, rozdmýchávat, chránit před nebezpečnými útoky agresivních závanů nudy a prázdnoty. 

Snaha Roba Cooka za bicí soupravou zaplnit prostor je sice chvályhodná, hodně připomínající chobotnicové údery Branna Dailora, ale Mastodon zůstávají pro Only Sons bohužel na míle v nedohlednu. Zbytek ansámblu se totiž zpravidla toulá kdesi v sousedství. Jeho počínání tak ve výsledku vyznívá paradoxně jako rušivý element. Stejně tak neustále se opakující pouze lehounce obměňovaný kytarový podkres přítomný v drtivé většině pasáží, který mi nejpozději s nastupující třetí skladbou lehce drnká na nervy. Tudy cesta nevede. Vůbec bych se nebál trocha osvědčené jednoduchosti a větší přímočarosti. Seškrtat stopáž songů, poprosit Haldora Grunberga, stejně jako v případě personálně spřízněných Moanaa, zodpovědného za zvukovou podobu nahrávky, o malinko vzdušnější master, nicméně všechna čest, oproti výše zmíněným krajanům zní Lions And Unicorns stále jako Pink Floyd koncertující v plně vytížené plechovkárně, což berte v rámci zvukové mizérie portfolia Satanic Audio jako upřímnou poklonu. Následně bychom mohli s klidným svědomím hovořit o velmi zajímavé nahrávce důrazně klepající na dveře okupované lepší společností. Aktuální podoba studiové produkce Only Sons zvládá vcelku pohodlně zaujmout jako nekonfliktní doprovod pro cestování v dopravních prostředcích všeho druhu nebo podkres činností, u nichž není zapotřebí přehnaně precizního soustředění.

V této souvislosti se mi na mysl vkrádá vzpomínka na několik let starý pokus o poslechovou infiltraci mezi zástupy kapel stonerovélo labelu Small Stone, svého času disponující nadstandardně schopnými Sasquatch, Greenleaf, případně jednorázovým projektem Zun, kde však přes veškerý dlouhý kouř dohledání dalších skutečně kvalitních listů znamenalo téměř nadlidský úkol. Průměrný materiál plodí opět jen průměrný (posluchačský) zážitek. I přes velmi slušné provedení se totiž stále bavíme pouze o kompilátu, chvílemi příjemném, ovšem nikterak invenčním.