Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Victimer
"Pale Communion", to je přehled nad komplikovaným přístupem, který je jen zdáním, neboť se ukazuje, že jde o velmi poslouchatelnou a poměrně snadno vstřebatelnou záležitost. Oproti minulosti se OPETH výrazně posunuli v propojení jednotlivých motivů, které na předchozím albu "Heritage" působily toporně a příliš okatě "retro rockově". Bavit se o retru spolu s novinkou je jenom ohleduplné přirovnání, které ovšem postrádá víc opravdových poslechů. Může to být spíš slepá ulička, která by mohla otrávit už při první zatáčce ty, co se ještě pořádně nerozjeli. A to by byla věčná škoda. Ve skutečnosti je učiněná radost prodírat se každým dalším koutem desky, která si po dlouhé době doslova dělá co chce. "Pale Communion" má svou tvář, má svou půvabně tajemnou atmosféru, která nutí být neustále na špičkách a mít nastražené uši. Tedy něco, co podle mě předchozím dvěma, možná třem deskám, chybělo. Novinka sice nedosahuje podmanivosti starých opusů "Still Life" a "Blackwater Park", na tento pád se na ní moc "wilsonuje", ale momentální schopností skládat velké věci je přinejmenším připomíná.

hodnocení: 85 %

// Garmfrost

Jak se dalo očekávat, ústup z metalového kolbiště pokračuje i na letošním albu. Jen je oproti předchůdci  „Pale Communion“ přístupnější a získává si posluchače snadněji. Zůstává pro Opeth tolik typická tísnivost a zachmuřenost, místy jakoby na mě dýchl duch „Damnation“, ovšem v mnohem vyspělejší formě. Pochyby o dlouhodobějším zážitku pánové válcují dechberoucím instrumentálním vizionářstvím. U „Heritage“ mi vadil Miakelův zpěv - svoje čisté choutky vyvažoval vždy svým megakvalitním growlem a bez něj to nebylo nějak ono. Na „Pale Communion“ jsou zpěvy, proložené výbornými sbory, jednoduše vynikající.

Opeth byl vždy živ hlavně kytarami a nadpozemskou rytmikou. Ta v podání Martina Axenrota respektive Martina Méndeze za basou je letos obzvláště vypečená. Nejen technikou, ale také jejich nádhernou hravostí, ze kterého čiší jazzový feeling na sto honů. Mnohdy se vám zatočí hlava u zběsilého dobrodružství těchto pánů, kdy máte pocit, že se nechali unést a neví, jak dál a najednou vše zajede zpět do ráfku a vše fičí jak má. Je to někdy dosti únavné a odpočinete si až s koncem desky. Už jsme si zvykli na přítomnost klávesáka v sestavě a tím současným není nikdo menší než Joakim Svalberg, známý to harcovník širokého spektra hudebního světa. Jeho progresivně artové cítění rozšiřuje umělecký rejstřík Opeth do nedozírných dálav. Vše je zabaleno do krásně dynamického a průzračného zvukového kabátku.

Co se týče vizuálního svrchníku, ten se mi tentokrát nelíbí vůbec. Ještě úvodní motiv, ale font písma je hnusný, booklet chudý a stylizace kapely v karetní figurky podivná. To ale vzhledem k tomu, že si desku většina stáhne, není vůbec podstatné.

hodnocení: 95 %

// Jirka D.
Předchozí “Heritage” jsem docenil až časem a dnes bych své tehdejší hodnocení o kousek zvedl, i když o moc by to nebylo. Nastavené směřování do rockových sfér se mi sice zamlouvalo už tenkrát, ale chyběla mi jiskra a lehkost, což lze vzhledem k prvnímu kroku pochopit. Mikael Åkerfeldt tehdy zažil poměrně zásadní umělecký obrat a se Stevenem Wilsonem po boku opustil metalový žánr, který už mu nebyl schopen nabídnout dostatečný prostor pro jeho umělecký a tvůrčí růst. Nebyl první ani poslední. Jestli v metalu došel až na pokraj a kromě vlastní recyklace mu už nic jiného nezbývalo, teď mu byly nabídnuty prostory, ve kterých lze hodnotně trávit dlouhá léta.

Bude to znít možná jako klišé, ale to, co bylo na “Heritage” naznačeno a snad ještě nesměle načrtnuto, je na “Pale Communion” dotaženo do stavu, který pro mě v této chvíli představuje desku roku. Tady nejen že se Åkerfeldt prezenzuje jako skvělý skladatel, ale především celá družina Opeth jako sehraný tým špičkových muzikantů, jejichž výkony na albu berou dech (famózní bicí, klávesy...). Instrumentální kvality navíc nijak neubírají albu na drajvu - “Pale Communion” je energická a dotažená nahrávka, kterou je radost poslouchat, která baví a přitom udivuje, ve které je stále co hledat a přitom překvapuje lehkostí, s jakou vše zapadá dohromady.

Podobně obdivuhodná je i odvaha, s jakou bylo přistoupeno k výslednému zvuku a nepopírám, že velký podíl na mém nadšení má právě ten. I to už bylo naznačeno na “Heritage”, i za tím cítím vliv S. Wilsona, ale i v tomhle lze spatřovat velikost a uvědomělost Åkerfeldtova přístupu k hudbě, pro kterou budete v současné produkci marně hledat srovnání. Navzdory všemu a všem přichází Opeth s deskou, kterou v autě neuslyšíte, nedoceníte a na kterou si musíte udělat čas. “Pale Communion” mě nutí se zastavit, a to se už dlouho žádné nahrávce nepovedlo.

hodnocení: 95 %