Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Or - Smutný stroje

OrSmutný stroje

Jirka D.9.9.2020
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Or se neustále posouvají a je radost to sledovat. Smutný stroje jsou zatím jejich nejlepší deskou.

Pražkou noise rockovou kapelu Or jsem poslední dobou nějak zanedbával a když jsem zkoušel přijít na důvod, nenapadlo mě nic lepšího než že prostě lajdáctví. Pravda, jejich první deska naprosto nenápaditě nazvaná Lp, s naprosto nenápaditým až tragickým obalem, ze kterého se nedalo vůbec nic vyčíst ani poznat, a který se navíc po měsíci od zakoupení totálně rozpadl, nějakému nadšení do budoucna moc nepřidala. Byť hudebně byla moc fajn. Ale přece. Druhá nahrávka Jaro (2017) byla taky fajn, obal, který mi připomíná mrkev zašlapanou do bláta, už byl o něco lepší, přesto jsem si ji dodnes nekoupil. Nějak to zatím nedopadlo.

 

No a v mezičase mého (ne)zájmu vyšla další deska, třetí v pořadí, opět s obalem, který se svými předchůdci nemá společného vůbec nic (nebej bože držet nějaký koncept), a tentokrát s názvem Smutný stroje. Pokud jde o ty tradice a průsečíky s minulostí, tak nelze nezmínit fakt, že opětovně kolem mě plynou texty, aniž by dokázaly zanechat cokoliv jinačího než zmatek a chaos. Mám z toho pořád pocit, že Or se snaží držet jakéhosi vzoru Gnu, což může být pocit naprosto mimo, ale taky nemusí. Ostatně ve vydavatelské stáji Silver Rocket je takových víc, což může být tak trochu i výhoda a poznávací znamení. Ano, Or přesně zapadají tam, kde vydávají - všechny tři jejich desky na sobě mají logo stříbrné raketky.

 

Or band

 

No a teď ty nové věci, které ze Smutných strojů dělají zatím nejlepší desku tohoto tria. Tedy podle mě. Obecně bych řekl, že Or na sobě pracují a album od alba se posouvají a kultivují. Jak byla prvotina typická noise rocková nahrávka, neučesaná a ostrá, tak je jejich aktuální deska naprosto naopak velmi zodpovědná a disciplinovaná. Samozřejmě je to stále noise rock, pořád ze všech koutů čouhá Shellac jako sláma z bot, ale Smutný stroje představují kapelu jako pracovité a přemýšlející těleso, kterému už ani náhodou nejde o jednoduchý binec, ale o skutečně dobře vyskládané písně s jasným směrem, vnitřním pnutím a výbornou gradací (například lomy / vrásky).

 

Or na nové desce velmi pečlivě pracují s atmosférou jednotlivých skladeb, což se na první dobrou může zdát u prostého power tria bez dalších nástrojů jako protimluv, ale pro mě je to tak. Skladby působí velmi plastickým a pečlivým až matematicky přesným dojmem, přitom ale zní dostatečně syrově, živě a lidsky. Navíc se kapela nebojí mezi, řekněme, tradiční věci zařadit i něco mimo, třeba baladickou píseň Mrtvý děti, což může působit na kapelu dost netypicky, ale pro dobro desky to funguje skvěle. Dalším momentem, který oproti minulosti jasně zachytíte, jsou čisté (v rámci možností) zpěvy, které muziku Or opět posouvají o kus dál. Hnedle druhá skladba Šedý dálky tímhle způsobem knockoutuje nepřipraveného posluchače a je to moment, který se počítá. Or zpívají, je to tak, a je to fakt dobré.

 

Navzdory vší pečlivosti a zodpovědnosti, která je z desky cítit, album nijak neztrácí na intenzitě a naléhavosti. Skladby jako oheň umí dostatečně razantně bít do svého posluchače a zaplašit tak myšlenky na to, že by snad Or měkli nebo ztráceli vnitřní žár. Ostatně ten je docela silně cítit i ze skladeb, které představují kapelu v novějším zvuku. Sedmá or budiž důkazem toho, že pěkné melodie a civilní zpěv (napsat čistý po mě nechtějte) automaticky neznamenají jalový zážitek. Kdepak, z tohoto pohledu se nezměnilo nic, ba právě naopak. Or dospěli, posouvají se a zní velmi přesvědčivě. Smutný stroje je výborná, výborná deska.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 9.9.20 9:58odpovědět

Naprostý souhlas. Nepochopení (obal, texty) mám stejná a pocit, že jde o dosud nejlepší nahrávku kapely také sdílím.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky