Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že by labina finských experimentálních psychedeliků Oranssi Pazuzu úplně rezignovala na denní světlo a zahajovala výrobní proces až kolem půlnoci? Vzhledem k tomu, jakým nočním viděním disponuje novinka Muuntautuja, to bude nejspíš pravda. Tohle podzemní komando dnes platí za jednu z nejsvébytnějších z blacku vzešlých kapel současnosti, to nebudeme rozporovat. Pracuje s rozmyslem, v mezidobí se věnuje bočním projektům, a pak se po čase znovu sejde ve své podzemní kryptě, aby dotáhla do konce nové, prozatím nevyhodnocené vzorky. Oranssi Pazuzu album od alba posouvají svůj výraz a rozšiřují umělecký prostor sebe sama. Bez excesů, pěkně krok za krokem. Jejich výrazová paleta bobtná, nafukuje se, vymetá pořád ty nejspodnější patra, aby se nejednou rozletěla do prozatím neznámých zvukových galaxií. A tak je tomu i s novinkou Muuntautuja.

Orannsi Pazuzu se znovu transformovali do nové zvukové podoby a roztáhli svůj prostor. Ve jménu nové desky je to doslovné, protože její název vyjadřuje právě tento přerod. Jak se proměňuje tahle podzemně kosmická psychedelie, mění se i postoj na druhé straně sluchátka, tedy posluchačův. I on se díky kapele posouvá, proměňuje. Významně vnímá tu divnou realitu, která se chvíli zdá a chvíli je živější, než cokoliv jiného v dosahu. A ten příběh na pomezí reality a fantazie se desku od desky liší, bráno čistě pozitivní stupnicí (v případě této kapely 80-100%). Předchozí stanice Mestarin kynsi byla opravdu skvostnou zastávkou a za tím kilem v hodnocení si pořád stojím.

V případě nového alba se mění zvuk kapely asi nejvýrazněji. Od black metalu jsme tak daleko, že jeho černý chvost lze zahlédnout jen velmi rozmazaně a člověk si ani není jistý, jestli to není pouhý přelud. Muuntautuja je temnota sama. Velmi ponurá noční hudba. Ovšem taky velmi živá, protože to by ani nebyla práce Oranssi Pazuzu, aby divoce nekulminovala a drze nevydírala představivost. Hlavním znakem desky je výrazná syntetická stopa, podzemní chladná strojařina v kombinaci s trip-hopovým ústrojím vyvěrajícím z metalového organismu. Muuntautuja je sonicky neposedná látka, pulsující noc a další tvář Oranssi Pazuzu. I tentokrát kapela prohlubuje místo, které naznačila deska minulá. V tomto případě, že syntetika není problém. To rozhodně není, ale současnost je hlavně o ní.

Z tohoto úhlu zvukového pohledu je transformace dokonána a... ano, je plně funkční. Novinka může způsobit malý šok, ale jinak rezonuje tam, kde byly náznaky i dříve a teď si prostě vybrala tohle místo a tento výraz. Je kliničtější, ale pořád divoká. Je výrazně temná, nebojí se ani ambientních ploch, ovšem ta trip-hopová alchymie tomu dává systematický rajc. Osobně si novinku opět dávám se vším všudy, taky aby ne, když už jsem dávno pazuzumaniak. Odkojený dávným prsem universální psychedelie, naslouchající postupnému progresu a nyní už nejspíš dokonale transformován. Otálení v rámci tvorby Oranssi Pazuzu nepatří do rejstříku mých nálad, vše šlo rychle a pravda, i docela snadno. Což není výtka vzhledem k náplni alba, ale patří to spíš po letech znovu probuzenému trvalému souznění. Že tu máme syntetičtější a trip-hopem poháněné Oranssi Pazuzu? S tím vážně nemám problém.

Celkově jsou sice Oranssi Pazuzu pořád vybuzení, neposední a divocí, ale čas si najdou i na delší meditační pásmo v doomových (ano trip-hop) rytmech. Do tohoto ranku nočního vidění oranžových kreativců by se dala zařadit skladba Hautatuuli, kde do děje samozřejmě promluví sonicky nabasovaná hustota a v pozadí zní vlezle provokativní psychedelie, ale jinak jsme doslova na dotek hudební hypnózy. Být basově přebuzen, houpán v rytmech a jedoucí pouze v tmavých odstínech a s experimentálním plezírem zdatného komponisty, to je ostatně úděl a duše alba Muuntautuja. Jeho druhá polovina je více zaměřena na klidnější tempo a hledání dalších bodů, kam se výrazově hnout. Na zmíněnou Hautatuuli navazuje ryze dark ambientní mezihra, která se lehce protáhne i do následujcího válu Valotus. V něm jsou ale znovu probuzeni šílení a odvázaní Oranssi Pazuzu, šlapající a zvukově laborující. V módu futuristické psychedelie, která se na konci skladby rozpadne ve zvukovém chaosu. Až pak se album definitivně zlomí do vyčkávací polohy. Ikikäärme je dlouhá, soundtracková výprava, která v sobě najde nevšední kouzlo, které jako by nepatřilo Oranžovým, ale ti si ho během běžících minut osvojili. Já tam slyším i kus Bowieho... Úplný závěr (Vierivä usva) je věc instrumentální, doomově ambientní a jako by celkově zhasínající to, co se právě stalo. Ta druhá, zahloubanější půlka alba bude na někoho moc, tomu věřím. Já si zvykl a nakonec to i strávil.

První tři věci desky jsou jiné. Tepající, napěchované, kulminující. Vitamíny posilnění Oranssi Pazuzu v nich dovádějí a představují nový rozměr jejich uměleckého světa. Hodně rytmů, hodně strojařiny, ovšem ne té industriální. Ta jejich je živá, sice klinická, ale moc, moc pohyblivá. Ta energie z kapely jen tak nevyprchá. Šílenství, okultní diskoška, experimenty na sobě i posluchači. Tam, kde Bioalkemisti jasně řekně, kudy vede nová cesta, je eponymní Muuntautuja příkladná hustota sonického trip-hop transportu. Oranssi Pazuzu zrovna tady ukáží, jak naložit se sterilitou v jejich podání. Samozřejmě hodně kreativně. Skladba sama je jako papiňák, který časem bouchne, protože tohle nejde úplně udržet. Voitelu je největší odvaz desky, dokonce má v sobě i kus blacku (aspoň vokálně a tempem, které to hrne vpřed). Opakující se motiv probouzí další a basa jede jak najmutá. Ale to platí pro celé album...

Máme tady album, které představuje Oranssi Pazuzu v další epizodě jejich zvukomalebnosti. Nejvíc odvahy dát tomu víc mašinek, ale dál čerpat ze svého, zdá se nevyčerpatelného pramene. Pro někoho možná šokující nahrávka, pro ostatní spíš potvrzení, že tihle finští inženýři mají dar se transformovat. Živit své specifické já v jiných dimenzích. Muuntautuja je nová výzva. Pro kapelu i pro okolí. A já jsem opět dost spokojený.