Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oranssi Pazuzu - Muuntautuja

Oranssi PazuzuMuuntautuja

Victimer25.10.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Noční provoz laboratoře Oranssi Pazuzu jede na bázi syntetického trip-hop metalu. Překypujícího energií i meditativního. Vstupte do jejich nové dimenze.

Že by labina finských experimentálních psychedeliků Oranssi Pazuzu úplně rezignovala na denní světlo a zahajovala výrobní proces až kolem půlnoci? Vzhledem k tomu, jakým nočním viděním disponuje novinka Muuntautuja, to bude nejspíš pravda. Tohle podzemní komando dnes platí za jednu z nejsvébytnějších z blacku vzešlých kapel současnosti, to nebudeme rozporovat. Pracuje s rozmyslem, v mezidobí se věnuje bočním projektům, a pak se po čase znovu sejde ve své podzemní kryptě, aby dotáhla do konce nové, prozatím nevyhodnocené vzorky. Oranssi Pazuzu album od alba posouvají svůj výraz a rozšiřují umělecký prostor sebe sama. Bez excesů, pěkně krok za krokem. Jejich výrazová paleta bobtná, nafukuje se, vymetá pořád ty nejspodnější patra, aby se nejednou rozletěla do prozatím neznámých zvukových galaxií. A tak je tomu i s novinkou Muuntautuja.

 


Orannsi Pazuzu se znovu transformovali do nové zvukové podoby a roztáhli svůj prostor. Ve jménu nové desky je to doslovné, protože její název vyjadřuje právě tento přerod. Jak se proměňuje tahle podzemně kosmická psychedelie, mění se i postoj na druhé straně sluchátka, tedy posluchačův. I on se díky kapele posouvá, proměňuje. Významně vnímá tu divnou realitu, která se chvíli zdá a chvíli je živější, než cokoliv jiného v dosahu. A ten příběh na pomezí reality a fantazie se desku od desky liší, bráno čistě pozitivní stupnicí (v případě této kapely 80-100%). Předchozí stanice Mestarin kynsi byla opravdu skvostnou zastávkou a za tím kilem v hodnocení si pořád stojím.


V případě nového alba se mění zvuk kapely asi nejvýrazněji. Od black metalu jsme tak daleko, že jeho černý chvost lze zahlédnout jen velmi rozmazaně a člověk si ani není jistý, jestli to není pouhý přelud. Muuntautuja je temnota sama. Velmi ponurá noční hudba. Ovšem taky velmi živá, protože to by ani nebyla práce Oranssi Pazuzu, aby divoce nekulminovala a drze nevydírala představivost. Hlavním znakem desky je výrazná syntetická stopa, podzemní chladná strojařina v kombinaci s trip-hopovým ústrojím vyvěrajícím z metalového organismu. Muuntautuja je sonicky neposedná látka, pulsující noc a další tvář Oranssi Pazuzu. I tentokrát kapela prohlubuje místo, které naznačila deska minulá. V tomto případě, že syntetika není problém. To rozhodně není, ale současnost je hlavně o ní.


Z tohoto úhlu zvukového pohledu je transformace dokonána a... ano, je plně funkční. Novinka může způsobit malý šok, ale jinak rezonuje tam, kde byly náznaky i dříve a teď si prostě vybrala tohle místo a tento výraz. Je kliničtější, ale pořád divoká. Je výrazně temná, nebojí se ani ambientních ploch, ovšem ta trip-hopová alchymie tomu dává systematický rajc. Osobně si novinku opět dávám se vším všudy, taky aby ne, když už jsem dávno pazuzumaniak. Odkojený dávným prsem universální psychedelie, naslouchající postupnému progresu a nyní už nejspíš dokonale transformován. Otálení v rámci tvorby Oranssi Pazuzu nepatří do rejstříku mých nálad, vše šlo rychle a pravda, i docela snadno. Což není výtka vzhledem k náplni alba, ale patří to spíš po letech znovu probuzenému trvalému souznění. Že tu máme syntetičtější a trip-hopem poháněné Oranssi Pazuzu? S tím vážně nemám problém.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/oranssi%20pazuzu%202024.jpg


Celkově jsou sice Oranssi Pazuzu pořád vybuzení, neposední a divocí, ale čas si najdou i na delší meditační pásmo v doomových (ano trip-hop) rytmech. Do tohoto ranku nočního vidění oranžových kreativců by se dala zařadit skladba Hautatuuli, kde do děje samozřejmě promluví sonicky nabasovaná hustota a v pozadí zní vlezle provokativní psychedelie, ale jinak jsme doslova na dotek hudební hypnózy. Být basově přebuzen, houpán v rytmech a jedoucí pouze v tmavých odstínech a s experimentálním plezírem zdatného komponisty, to je ostatně úděl a duše alba Muuntautuja. Jeho druhá polovina je více zaměřena na klidnější tempo a hledání dalších bodů, kam se výrazově hnout. Na zmíněnou Hautatuuli navazuje ryze dark ambientní mezihra, která se lehce protáhne i do následujcího válu Valotus. V něm jsou ale znovu probuzeni šílení a odvázaní Oranssi Pazuzu, šlapající a zvukově laborující. V módu futuristické psychedelie, která se na konci skladby rozpadne ve zvukovém chaosu. Až pak se album definitivně zlomí do vyčkávací polohy. Ikikäärme je dlouhá, soundtracková výprava, která v sobě najde nevšední kouzlo, které jako by nepatřilo Oranžovým, ale ti si ho během běžících minut osvojili. Já tam slyším i kus Bowieho... Úplný závěr (Vierivä usva) je věc instrumentální, doomově ambientní a jako by celkově zhasínající to, co se právě stalo. Ta druhá, zahloubanější půlka alba bude na někoho moc, tomu věřím. Já si zvykl a nakonec to i strávil.


První tři věci desky jsou jiné. Tepající, napěchované, kulminující. Vitamíny posilnění Oranssi Pazuzu v nich dovádějí a představují nový rozměr jejich uměleckého světa. Hodně rytmů, hodně strojařiny, ovšem ne té industriální. Ta jejich je živá, sice klinická, ale moc, moc pohyblivá. Ta energie z kapely jen tak nevyprchá. Šílenství, okultní diskoška, experimenty na sobě i posluchači. Tam, kde Bioalkemisti jasně řekně, kudy vede nová cesta, je eponymní Muuntautuja příkladná hustota sonického trip-hop transportu. Oranssi Pazuzu zrovna tady ukáží, jak naložit se sterilitou v jejich podání. Samozřejmě hodně kreativně. Skladba sama je jako papiňák, který časem bouchne, protože tohle nejde úplně udržet. Voitelu je největší odvaz desky, dokonce má v sobě i kus blacku (aspoň vokálně a tempem, které to hrne vpřed). Opakující se motiv probouzí další a basa jede jak najmutá. Ale to platí pro celé album...

 


Máme tady album, které představuje Oranssi Pazuzu v další epizodě jejich zvukomalebnosti. Nejvíc odvahy dát tomu víc mašinek, ale dál čerpat ze svého, zdá se nevyčerpatelného pramene. Pro někoho možná šokující nahrávka, pro ostatní spíš potvrzení, že tihle finští inženýři mají dar se transformovat. Živit své specifické já v jiných dimenzích. Muuntautuja je nová výzva. Pro kapelu i pro okolí. A já jsem opět dost spokojený.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky