Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Děčínská kapela Origin of Infinity je hodně mladá věc a deskou s ne příliš optimistickým názvem The Last Day on Earth letos v březnu debutovala. Původně plánované vydání ve vlastní režii na konci loňského roku se posunulo na letošní jaro, ale to jen díky zařazení desky do edičního plánu stále nadšeného vydavatelství Slovak Metal Army, které tak rozšiřuje svou stáj o další českou kapelu. Kromě edice na CD jsem dohledal i plány na vylisování limitované série na vinylu (100 ks), což mi přijde na doposud neznámou kapelu celkem odvážný krok do tmy, nicméně nelze jinak než tomuto rozhodnutí fandit.

Hudebně jde o metal uchopený současnými přístupy, který si bere - řekl bych - rovným dílem od Meshuggah a od deathcoru jako žánru obecně. Zvuk kapely je v tomto ohledu hodně mohutný, postavený na hutných kytarách, hrdelním řevu a velmi slušném elektronickém podkresu, což ve výsledku vytváří dost masivní a sebevědomou kombinaci. Jak si poradíte s tím, že kapela funguje ve dvou stálých členech doplněných o hostujícího vokalistu, je samozřejmě na vás, ale dopředu vás upozorňuju, že jestli začnete počítat jednotlivé nástrojové a vokální stopy ve stereu, vyjdou vám úplně jiná čísla. Tak to prostě občas chodí a jestli je to správně, nebo špatně, si každý vyhodnoťte sám.

Pokud se mi na nahrávce něco líbí, je to slušné tempo skladeb, které se občas zhoupnou v kolenech, ale většinou se valí vpřed na poměry žánru s  překvapivou energií a vitalitou. A to při zachování masivnosti produkce. Druhou věcí hodnou pochvaly, je zakomponování elektroniky do zvuku desky, která má své místo v jejím úvodu i závěru, ale i v mezičasech. Není to nic nového ani převratného, ale jako slušné oživení jinak striktně metalového základu to funguje a albu to propůjčuje punc modernity. Současně je z toho vidět snaha kapely desku poskládat koncepčně, rozdělit ji na ucelené části propojené samplovanými mezihrami, a i když to chvilkama vyznívá trochu naivně a školácky, z mého pohledu je to přístup minimálně sympatický.

Naopak problém mám s délkou a rozpracováním kompozic, na čemž je zatím nejvíc vidět začátečnický status kapely. Většina skladeb se pohybuje mezi dvěma a třemi minutami a snad toho nebudu chtít příliš, když napíšu, že v tomto žánru a v této produkci bych očekával víc. Mnohem, mnohem víc. Občas mám dokonce pocit, že namísto skladby poslouchám jen takový její fragment, dobrou pasáž, která než se stačí rozjet a rozvinout, skončí pod dvou a půl minutách fade-outem. Je to zvláštní nepoměr mezi téměř až suverénním zvukem, na němž je vidět, že kapela přesně víc, co chce hrát, a mezi zatím omezenými skladatelskými kapacitami, které by této produkci umožnily plně se rozvinout. V tomto ohledu mi nezbývá než se zaklínat první deskou kapely a první ostrou zkouškou, která sice nedopadla vůbec špatně, ale s limity, jak je popisuju výše.

Svým způsobem nahrávce hodně pomáhá i zvuk z Hellsoundu Honzy Kapáka, jehož přístup k mohutnosti podobné produkce desku posunul o level výš. Stejně tak i bicí, které jsou dost často až trestuhodně jednoduché, jsou v jeho podání v pohodě, i když si o tom můžu myslet cokoliv. Druhou stranou mince je samozřejmě dost nekompromisní slisovaní masteru a třeba i na můj vkus hodně roztříštěný zvuk činelů, které ve sluchátkách chrastí jak rozbíjené sklo. Pokud jsou tedy vůbec slyšet, protože v mixu mnoho prostoru nedostaly a všechno se soustředí na kytary, bubny a vokál. Budiž, asi dokážu tento postup v tomto případě pochopit. Za mě je každopádně The Last Day on Earth celkem solidní překvapení, i když vám snad musí být jasné, že kapela je teprve na začátku a že pokud něco tato deska vzbuzuje, tak hlavně zvědavost, kam se bude tohle těleso v budoucnu ubírat.