Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Orthodox - Axis

OrthodoxAxis

Victimer20.2.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / phone
VERDIKT: Orthodox již jen ve dvou nasedají na koně a křižují domovskou Andalusii. S na kost ohlodaným doomem, avantgardním citem pro folklórní píseň a zálibou v jazzíku. Pořád svoji a hlavně dobří.

Představte si tři větrem šlehané chlapíky jak stojí na vyprahlé zemi a pouští se do podobně vyprahle působícího doom metalu, který by se tak moc potřeboval napít vody, až mu z toho hrábne a začne se ocitat mimo své kompetence. Tu na dvorku starého obydlí zaslechne nápěv původních obyvatel, tam zase za oknem přeladěné radio na jazzovou frekvenci a potom si zcela vysílen začne myslet, že je mistr disharmonie a avantgardních orgií. Někdy si svůj osud dokonale užívá, někdy zase vypadá, že je to jeho poslední hodinka. No a pak se stane, že jeden (Ricardo Jimenez Gómez) týpek si nechá zajít chuť a na celou ortodoxní srandu zbude pouze duo. A to znamená jen jedno. Již tak syrový a od plesnivé podlahy chycený bigbít se nahne ještě blíž k futrům a ty pak začne surově hoblovat. Jen basa, bicí, vokál a místní jižanský folklór, vždyť to stačí. I přes obroušenou nástrojovku jsou totiž Orthodox bohatí duchem a to dělá z "Axis" velmi nápaditou desku.

 

Od poslední desky "Baal" uběhlo už docela dost času. Od desky, která se tolik nevěnovala věcem okolo a spíš si hleděla tahu na branku a jednoduchosti. Ovšem nikoliv bezkrevné a nedůsledné. I "Baal" se nechala vést původním odkazem, jen si nelibovala v odlesku místní kultury natolik, aby se vzdala svého metalového odkazu. Dřevní, drsná podstata dostala více prostoru, než oslava prostého lidu a venkova. Na novince se Orthodox vrací jak k folkórním tématům, tak zálibě ke svým hudebním přesahům. Doma je doma a je dobré tohle šířit do světa. Nejedná se o nic šíleného a nestravitelného, ale zvyknout si člověk musí, protože tihle chlapci z jihu prostě mají trochu jiný náhled na svět kolem nás. Hodně svojský.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/orthodox.jpg

 

Na "Axis" se kombinuje. Mísí se všechny prvky, které jsou Orthodox vlastní. Primitivně vybavený doom se spláchne pod zem ve změti avantgardní šlamastyky, dusno nad krajinou se chvíli dme epickou silou, aby ji pak znovu zadusal dvojboj basy a bicích za kvílení vyžilých žen okresu Sevilla - venkov. Orthodox se rozhodli udělat pěkně rozšafnou nahrávku, kde si hrají se vším, co je jim blízké a dávají to náležitě najevo.

 

Taková "Crown for a Mole" si to ještě v okleštěném projevu šine ve směru předchozí nakrklé desky, ale opravdovou mluvčí alba je následující, výpravně se ploužící sonda do zamyšlené duše - nádherná a svůdná "Medea". Mluví k nám jižanským dialektem, otírá si písek z tváře a vlasy jí v jednom kuse vlají v silném větru. Za zády jí dělají doprovod horské masívy, které hrdě shlížejí do líné nížiny a dávají na vědomí, že brát je na lehkou váhu by nebyl zrovna dobrý nápad. V "Portum Sirenes" si bratři v triku dobrovolně sednou na klín Melvins a šeptají jim do ucha, kde jde v Seville snadno sehnat hezké bižu a kam zajít na dobré papu. V titulní skladbě už se to svíjí po zemi a mrská v křeči, aby si nakonec vzal hlavní slovo klavír a za lehkého pochodu požehnal. "¡Io, Sabacio, Io Io!" je něco jako místní zaklínadlo, které kdyby vypouštěli z hrdla z daleka mávající rudí bojovníci, nešlo by jim nevěřit. I starý válečník Klekí-petra se možná diví, co se to spustilo za popěvek na jihu Španělska... Prořídle zatuchlý doomík pak znovu vyleze z úkrytu, aby korigoval jazzové signály a držel si svou linii (Canícula) a najednou jsme na konci exkurze. Krátké, ale podnětné. Rošťácky drzé, intelektuální i primitivní.

 

Orthodox si jedou po vlastní ose, přesně jak jim velí název alba. Přelévají se z jedné strany na druhou, někdy už trochu přes limit a velkým otazníkem v bublině nad hlavou, ale jinak je to vlastně pohoda, jazz. A to doslova. Kreativně vyšinutí, ale jinak čitelní a svým způsobem v zajetých kolejích. Orthodox si udělali desku, kterou ukazují odkud všude berou, aby uspokojili své zhýralé nápady. A udělali ji dobře.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky