Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dostala se mi do ruky nová deska Oxbow a s ní hromada povídání o tom, jak moc skvělá je to kapela. Když jsem potom začal hledat na internetu souvislosti, vyskakovala na mě přesně ta správná jména – Hydra Head Records, experimental rock, Neurot Recordings, společné hraní s Neurosis, Shellac, Michaelem Girou, The Melvins a podobně. Pár menších článků s jejich jménem najdete i u nás na Echoes, byť recenzi ani jednu, a i v nich se o této čtveřici píše s jakousi posvátnou úctou a uznáním. Budiž. Ve svém důsledku to ve mně vzbudilo především zvědavost a očekávání, protože i když jsem to ještě nenapsal přímo, z předchozího je jasné, že Oxbow jsem zatím vesele ignoroval. Historicky jsem je jako kapelu, jméno a pojem čímsi jako periferním zrakem vnímal, ale nikdy jsem nezatoužil vědět a slyšet víc a na bližší průzkum to nikdy nedopadlo. Což se změnilo s jejich novou deskou, která vyšla jako jejich první na Ipecac Recordings (takže další správné jméno).

A aby těch správných jmen nebylo ještě málo, první pohled na obal ve vás – pevně doufám – vyvolá jaké asociace? Tik tak, tik tak, tik tak... Samozřejmě asociace k Sumac a jejich desce What One Becomes z roku 2016 (ZDE), a tedy k Aaronu Turnerovi, který si udělal velké jméno především v ISIS, aby teď intenzivně pracoval na jeho devastaci právě v Sumac. A nejde jen o nějaké asociace, Aaron Turner je skutečně autorem onoho motivu na obalu, k tomu si přidejte Joea Chiccarelliho jako hlavního zvukového inženýra a potom takovou řádku hostů, že svatí na orloji jsou proti tomu malá skupinka důchodců na zájezdu. Našlápnuto by tedy bylo. Jak to dopadlo?

Za mě střídavě oblačno. Předně, pokud jsem snad měl nějaká velká očekávání ohledně zajímavé experimentálně rockové kapely, musel jsem je velmi rychle zažehnat. Nic mnoho experimentálního se neděje a fragmenty jako v závěru skladby Lovely Murk nebo poslední skladby Gunwale jsou spíš pro ostudu. Těžiště hudby je někde v noise rocku, a to především v úvodu desky, který ale nijak zvlášť nezaujme, pokud má člověk naposloucháno ... namátkou Fugazi, Shellac, pro mě překvapivě odkazy na Mudhoney nebo Dinosaur Jr. V raných devadesátkách by se to jmenovalo grunge a nikdo by z toho žádnou velkou vědu nedělal, byť ve zvuku Oxbow jsou aranžérsky přimíchány ingredience navíc, o tom se přít nechci. Jenže ten rozkvílený kytarový základ a rozháraný hlasový projev tuhle produkci jasně kotví právě do této doby a za mě nihil novi sub sole.  

Docela zajímavý vývoj ovšem přichází s třetí skladbou Lovely Murk, která najíždí na takovou melancholickou, sentimentální nótu a je to poloha, která albu vydrží poměrně dlouho. Ostatně právě v tomto nastavení přichází za mě asi nejzajímavější skladba 1000 Hours, jejíž tíživá, posmutnělá atmosféra má velkou sílu a přesvědčivost. V ní kapela ještě zvládá ukočírovat ten sentiment ve snesitelné míře (těsně, ale zvládá), což se později už tak úspěšně nedaří, a právě tam za mě deska ztrácí nejvíc bodů. Postupně se totiž album víc a víc propadá do jakéhosi smutnění, nad kterým zní andělsky posazené chorály a Niko Wenner se víc a víc snaží zpívat osudově jako Nick Cave (All Gone). A v ten moment všechny moje vnitřní záchranné mechanismy spouští alarm, v případě skladby Million Dollar Weekend alarm nejvyššího stupně.

Při vší snaze mi zhruba od poloviny deska přestává do značné míry rezonovat a velmi pravděpodobně mezi námi dochází k nějakému zásadnímu nepochopení hlubší povahy. Kombinace syrového kytarového základu s hlubokým emočním zanícením hlavního zpěváka, se zmíněnými chorály a se slyšitelně přepáleným zvukem (bože, ty bicí...) vytváří pro moje uši jakýsi nesourodý koktejl, na jehož frekvenční hladinu se neumím úplně napojit. Závěr desky v podobě nesnesitelné skladby neskladby Gunwale a podivného kočkopsa The Second Talk, který je takovým křížencem Aerosmith a Shellac (haha, zkuste to..), už jde mimo mě naprosto zcela.

Jak z toho ven? Za mě docela těžko, protože vedle několika zajímavých a poslouchatelných momentů hlavně ve své první polovině deska nabízí i směs přepísknutých emocí, snahy znít jak alternativní (ale hluboce promyšlená, na to bacha) garážovka, a do opozice k tomu servíruje aranžérsky vyšperkované chorály a další řádku hostů, které by každá správná garážovka nechala čekat před garáží. A to všechno s přehuleným zvukem, který při poslechu na sluchátka vysloveně bolí. Za mě zmatek, a tak trochu snobárna.