Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak přemýšlím, čím vás dneska překvapit. Ono s Pain to bude těžké, přece jenom tahle hudba už nějaký čas nepřekvapuje asi nikoho a tak přenést něco podobného do recenze nepůjde. Snad bych mohl uvést, že se Peter Tägtgren vyjádřil o svém projektu jako o undergroundu, ale se sarkasmem bych tu začínat nechtěl. Pain jsou prostě Pain a k tomu není potřeba dodávat nic. Tento jednočlenný projekt sleduju tak na půl úvazku, nikdy jsem nenabyl pocitu, že by se tu tvořilo něco zásadního, i když bych si troufal odhadnout, že o to tu ani nejde. Spíš nabývám dojmu, že když už je Peter utahaný z Hypocrysy, z produkování alb ostatním ve studiu Abyss a když ho začnou dusit žánrové hranice, odskočí si na chvíli za roh a přetlak vyfoukne do Pain.

Navzdory tomu všemu není Pain žádnou béčkovou záležitostí, aspoň pozornost medií, kritiků a samozřejmě celkem početné (mám ten pocit) fanouškovské základy nijak neutuchá a ohlasy bývaly zpravidla celkem pozitivní. Peterův koktejl metalu a electro zvuku zabírá u nejrozličnějších hostí a kdo jednou ochutná, mívá touhu dát si další rundu. Pokud jste si někdy v minulosti Pain oblíbili, budete to mít jako se svým oblíbeným pitím – budete se k němu vracet a především proto, že chutná tak, jak očekáváte. Stejně tak jde ale pochopit, že tenhle lektvar někdo nikdy nevezme do huby.

Přesto všechno se Peter tváří, že je všechno naopak a v mnohých rozhovorech zarputile opakuje svou touhu šokovat své fanoušky nečekanými elementy, což samozřejmě tvrdí i o nové desce s názvem You Only Live Twice. Už samotný název „žiješ jenom dvakrát“ je jakousi podivnou slovní hříčkou, o které si můžeme myslet leccos (třebas název filmu z Jamesem Bondem z roku 1967). Samotné CD vyšlo v manufaktuře Nuclear Blast v běžné edici a pak v limitovce s bonusovou, desátou skladbou, přiloženým CD plným remixů a živých záznamů a mírně pozměněným obalem, i když modrý motiv s maskotem kapely Painheadem je plus mínus zachován. Obsah alba by pak měl být kytarovější a metalovější než kdy jindy, ale jakou váhu podobná prohlášení mívají, znáte sami.

Především je potřeba napsat, že se žádné novoty nekonají a nový Pain pokračuje v dříve vytyčených směrech. Jedinou výjimkou je snad skladba Dirty Woman, která se v éterech objevila ještě před vydáním desky v podobě videoklipu a především díky obrazové stránce notně rozvířila veřejné mínění o Peterově příčetnosti. A Peter se směje a mluví cosi o šokování fanoušků... Význam klipu je ale jiný, vyvrací domněnku, že by na novém albu hostoval Brian Johnson ... Dirty Woman je prostě zvláštní věc, škoda těch bicích. Zbytek alba je poskládán především tak, aby se líbil a to pokud možno co nejdříve, nejlépe po prvním poslechu a aby pocit opojení vydržel přinejmenším přes letošní festivalovou sezónu ... však termín vydání začátkem června k tomu jistě vybízí, ale proč taky ne. V životě už to tak chodí.

Jinak je novinka veskrze svižnou záležitostí, kterou táhnou skladby se silnými a líbivými melodiemi a dobrou rytmikou bicích, které jsou tentokrát živé a postaral se o ně David Wallin. Stejně tak dostaly dostatek prostoru kytary, na rozdíl od elektronických pasáží, kterých je sice naděleno v míře painovské, ale celkový obraz ponejvíce dotvářejí, než že by se draly do frontové linie - doby Rebirth jsou prostě dávno pryč. Album by se opravdu mohlo tvářit více metalově (více se tlačí i na hlasivky, především v druhé Feed The Demons, která si nic nezadá s projevem v Hypocrysy), nebýt tolik typického zvuku Pain. Následkem poslechu vám téměř zaručeně zůstanou v hlavě melodie z The Great Pretender, You Only Live Twice nebo třeba pomalejší Leave Me Alone, ale když si vzpomínám na časy Cynic Paradise, nebylo tomu jinak. Pain jsou prostě Pain.