Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za oknem už padá soumrak, ve sklence zbytek vína, v pokoji ticho a do toho opět pouštím Palms. Zkouším to znovu a znovu a od vydání téhle desky jsem to zkoušel už mockrát. Vlastně ani nevím, co jsem od spojení části ISIS a Chino Morena čekal, ale čekal jsem hodně. Asi neprávem a pouze z titulu, že obě kapely mám hodně rád. Jejich společná cesta má poměrně daleko k ISIS a díky vokálu trochu blízko k Deftones, ale spíš pocitově, podprahově, jinak je hudba svojská a odlišná a to nepíšu jako hodnotící poznámku, ale jako faktické vymezení na úvod.

Deska má velmi příjemnou atmosféru a ten večer, co je za oknem stále hmatatelnější, sklenka vína a samota jsou nejlepší společníci, jaké si k poslechu můžu přát. V tento moment nahlodávám původní podezření, že album nenabízí nic zajímavého, že pod vnější slupkou známých jmen a reputace z minulosti není nic, co bych neslyšel už dřív a co by stálo za bližší pozornost. Ale je to pouze nahlodávání, prvotní dojmy prázdného čehosi se bourají jen velmi ztuha a display odpočítávající přehrávání je v tom šeru stále jasnější. A není to pro Palms žádná výhra, že se na něj dívám tak často. Nalévám novou sklenku, sleduju ubíhající druhou skladbu a zkouším se prokousávat pod povrch. Ty plochy nálad a pocitů jsou dlouhé a téměř pusté a připomínají mi step. Nikdy jsem ve stepi nebyl, ale představuji si ji právě takhle. Dlouhé, rovné nic, sem tam keř, lehký vánek a osvobozující samota.

„Palms“ je album až závratně jednoduché a možná proto je složité se do něj dostat, podlehnout mu. Rozřešení se možná skrývá za další sklenkou vína, možná stačí zavřít oči a přestat sledovat ubíhající čas, ale riziko lehké opojenosti a nebo usnutí je bolestně reálné a kupovat ke každému poslechu láhev vína se mi nechce. Je třeba jít na to jinak, ale zatím jsem nepřišel na to JAK. Čtvrtá skladba (kam se ztratila třetí?) a u ní si říkám, že cesta tímhle směrem by mohla být ta správná; gradace v druhé části, na povrchu lehká a nevýrazná, ale uvnitř hluboká, mě vtahuje do víru dění  ... „Ascending into heaven, while staring into hell. You’re staring into heaven, descending into hell.“ ...

Jinak ale převládá rozpačitost, samozřejmě ta moje. Čas ubíhá, dlouhá skladba střídá dlouhou skladbu a sklenka už je zase prázdná. Chybí barvitost, chybí dynamika, chybí pochopení na mé straně, chybí trocha té rockovosti, která by se mnou zatřásla, a těch odstínů šedé je až příliš.