Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U desek tohoto typu vždycky váhám, jestli se o nich vůbec zmiňovat. Jsou to desky jedním slovem divný. Ale divný takovým tím zajímavým způsobem, který vás do určité míry baví, do určité míry provokuje, do určité míry vyloženě prudí. Jenže i přesto vás něco nutí se k nim vracet, poslouchat je, zkoušet to s nimi, trochu nad nimi dumat, trochu se snažit pochopit, jestli v nich přes všechny racionální argumenty proti, přes všechny marné pokusy a následné prohry přece jen něco není. Přesně taková je deska Herostratus.

Je to deska kopřivnické kapely Panenské plameny (do googlu jsem pořád psal panenské ostrovy a ne a ne mi to najít něco rozumnýho...), která debutovala v roce 2018 albem Poníčky (nic) a funguje prakticky od roku 2017. Když budete poctiví a budete pátrat, zjistíte, že ta Kopřivnice není vůbec náhoda, že řadu členů už určitě znáte, a to pokud trochu sledujete Piper Records, znáte desku Neřvi na mě od Milano a proběhne minimálně aspoň nějaká malá reakce za ušima při vyslovení jména Vladimír Schwarz. Aniž bych se chtěl dotknout ostatních členů, samozřejmě... K tomu si ještě přidejte obal od absolventa pražské Akademie výtvarných umění Matěja Hrbka, který na vinylové edici (v záhlaví recenze) považuju za snesitelně nijaký, ale v případě plnohodnotné muchomůrkové verze (tady v textu) si netroufám svoje emoce prezentovat veřejně. Abych to jednoduše shrnul - tahle kapela a tahle deska není nic jen tak obyčejného, žádný hlučný rock jen pro bordel v hospodě, ale hlučný rock s intelektuálním přesahem, který se dovedně maskuje jednoduchostí a rádoby alternativou pro dostatečně vyzrálé posluchače podzemní scény. Takže pozor, umění!

Ale konec ironie. Jak už jsem psal v úvodu, kdyby by na tom něco nebylo, nepsal bych o tom. A těžko říct, jestli v tom hledat jen odkazy k beskydským kopcům, které mám moc rád. Anebo lehkou neskromnost v názvu, který odkazuje k Hérostratovi a jeho činu zapsaného do dějin i přes demokratické rozhodnutí tehdejších vládců to nezveřejnit. Za mě v tom určitě nebude přehulený zvuk, který komplet vnikl u Amáka v Golden Hive, o němž jsem se dočetl, že u nás patří mezi nejuznávanější a nejvyhledávanější hudební producenty a že volba točit desku u něj byla jasná hned potom, co kvůli covidu padlo nahrávání i Stevea Albiniho. Na téma zvuku jsme s Amákem svého času vedli diskuzi, z níž jsme oba vyšli v naprosté shodě v tom, že on si bude dál dělat zvuk tak, jak považuje za nejlepší, a já to prostě nebudu poslouchat. Tak snadné to je, byť dnes s touto deskou výjimka, ale komentář ke zvuku po mě nechtějte.

Jaká ta deska je? Řekl bych trochu neučesaná. Svým naturelem je to hlučná kytarovka, která mi v některých momentech (třeba hned první skladbou) připomíná prehistorické Wohnout. Vzpomínáte na Zlý noty na večeři? Je v ní hodně nadsázky, lehký dotek kabaretu Prvního Hoře a taky jejich poetiky (Had 2), dost takového pitvoření a jisté formy hudební dekadence. Ostatně ta se za mě schovává i v textech, s jejichž češtinou se pracuje jako s páčidlem a na pravidla se moc nehledí. Má se mi to líbit? Já nevím. Nevím ani to, jestli je ještě před nebo už za hranou falešný zpěv (nejvíc v Richardovi), byť rozumím tomu, že tenhle projev patří k meritu věci a pokud je to neumětelství, tak naprosto záměrné, cílené a nazdar bazar posluchači salónního rocku.

Pokud mě na desce něco baví, je to její drajv a všudypřítomná nadsázka v rámci hesla my se vážně nebereme. Tohle mám rád. Je to přesně ten protipól k vycizelovaným a profi nahrávkám, kterým sice neschází velké rozpočty a ansámbly lidí okolo, ale zato zásadně postrádají duši. Tohle není ten případ. Herostratus je kus opravdové muziky, která svoje limity hrdě hlásá do světa a bez ohledu na objektivní měřítka si jde svou cestou. Je docela škoda, že v základním vinylovém vydání ta cesta jen o málo přesahuje půlhodinu, a to včetně poslední skladby Amour Physique, kterou bych označil za čirou ptákovinu. I tak si troufám tvrdit, že bych snesl víc.