Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Paradise Lost - Obsidian

Paradise LostObsidian

Garmfrost26.6.2020
Zdroj: CD, 6-panelový digipak, mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: Obsidian je albem, které se poslouchá samo, byť nenabízí mnoho překvapení. Vrací se tam, kde kapele i fans bylo dobře, tedy k melodiím a vlivům gotického rocku. Vše se přitom děje ve stylu posledních alb...

Z dojmů na širší veřejnosti na Obsidian chápu, že se skládá z těch, co Paradise Lost milovali, ale pak ne, pak z těch, co je měli rádi v experimentálním období a potom také ne, pak těch, kteří se k nim postupně vrátili, jakmile zařadili zpátečku k osvědčeným starým časům, tzv. svým kořenům. Neznám moc podobných blbců, jako jsem já, který je věrně následoval na jejich cestě tam a zase zpátky. Návraty ke kořenům obecně nesnáším, protože kapelu prozrazuje úbytek progrese a nových nápadů. Právě tohle mně vadí i na mé srdcové kapele, kterou obdivuji od jejich a skoro i mých hudebních počátků. Spolu s nimi jsem rostl, vyvíjel se. Navracet se kamsi do dětství ovšem nemám v plánu. Medusa byla příjemným usazením v „novém“ stylu mixování syrových počátků s melodikou devadesátkových alb a současného deathového rozpoložení ústředních protagonistů - Mackintoshe s Holmesem. Kladl jsem si otázku (asi jako každý), kam se příště Paradise Lost vrhnou, když cestu zpět Medusou prakticky uzavřeli? Kdyby s ní uzavřeli i kapitolu Paradise Lost, mělo by vše význam. Pokud nehodlají vymyslet něco nového a to po třiceti letech asi nelze, budou recyklovat vlastní nápady, nebo sáhnou do pokladnic vlastních vzorů. A tohle všechno se na aktuální, šestnácté desce Obsidian děje.

 

pl

 

Greg Mackintosh se vyřádil ve Strigoi, tudíž na domovskou kapelu zůstaly nápady více emoční. Paradise Lost v rozhovorech upozorňují, že se na Obsidian částečně klaní svým gotickým vzorům jako Sisters of Mercy, Bauhaus nebo The Cure například. Zároveň rozvíjí styl posledních nahrávek s Nickovým growlem a doomově ponurou atmosférou. Abych se vrátil ke svému uvažování, dle mého názoru se na Obsidian odehrává vnitřní boj mezi odkazy k inspiračním zdrojům, vlastní historii a neustálý tlak na to nezůstat stát a nenatočit stejnou desku jako předešlou. Jako posluchač a věrný fanoušek si užívám Iconovskou melodiku, častějšího zakomponování čistých zpěvů, kterými umí Nick Holmes krásně čarovat (na koncertech už tolik ne, ale nevadí) a opět originální barvu zvuku nahrávky. Paradise Lost se na posledních deskách dost opakují, ale co se týče zvuku - ten je pokaždé svébytný.

 

Dá se říct, že jsem nad progresem Paradise Lost dávno zlomil hůl. Stylotvorná jednička se stala jednou z mnoha, což mi vadí, ale tím jak stárnu už ne tolik a dělá mi radost, když slyším, jak pořád dobře umí napsat skvělou písničku. Problém mám vlastně hlavně se zvukem basy pana Edmondsona. Jeho hra patří mezi nejvýraznější poznávací znaky Paradise Lost, udává tón, Gregově kytaře sekunduje nejvíce on a spolu s hravou rytmikou šikovného bubeníka Waltteriho Väyrynena posouvá kytarové harmonie o další level dál. Bohužel svým podladěným a prdícím zvukem mi k současnému rozpoložení kompozic nesedí a někdy spíš ruší než by potěšila. Grafickou stránku novinky neřeším. Až na pár výjimek mi obaly desek Paradise Lost nikdy nešmakovaly a nejinak tomu je i nyní. Nevýrazný motiv front coveru i vnitřku digipaku se snaží vylepšit příjemný design, nicméně výsledek je nic moc.

 

obsidian

 

Obsidian nabízí vícero stylových zastavení. Přes úvodní klipovou dvojici - melancholickou tryznu Darker Thoughts s příjemným houslovým doprovodem hostující Alicií Nurho a výraznou Fall from Grace,se přeneseme přes tepající gotickou dvojku Ghosts a Forsaken (obě skladby jsou hity jako hrom) postupně ke stále pomalejším a melancholičtějším skladbám, kterým dominují zejména Serenity, Ravenghast, či bonusová dvojice Hear the Night s hostující vokalistkou Heather Mackintosh, nebo výborná Defiler, která album uzavírá značně syrově, byť s naléhavou ústřední melodií. Albu vévodí majestát a zasmušilá atmosféra. Dle mého názoru je Gregova hra opět tím nejzajímavějším a možná i nejmelodičtějším. Jeho sólové výlevy čarují nad Aaronovou rytmickou úžasně barvitou hrou a neustále na sebe strhává veškerou možnou pozornost.

 

 

Oproti posledním deskám počínaje Faith Divides Us - Death Unites Us, vyjma Tragic Idol,je novinka nejmelodičtější, možná i nejpropracovanější bez výraznějších zádrhelů a vaty. Oproti nim však nenabízí na Obsidian nenajdeme mnoho překvapení, jestliže není překvapením vyrovnaná a veskrze chytlavá deska. Jak už někdo zmínil, problém může být viděn v dramaturgii alba, kdy první polovina je více energická, kdežto druhá je ponurejší a syrová. Zamíchat, protřepat a možná by bylo ještě lépe, než je nyní. Paradise Lost se podařilo nahrát album, kterým si ostudu neudělá. Milovníkům zavátých časů, kdy vládl Icon nebo Draconian Times, udělá určitě radost. Tomu, kdo nad nimi zlomil hůl už před časem, názor nezmění. Paradise Lost už není stylotvornou veličinou. Kapelou, která nepostojí na místě, ovšem stále je. Byť se Obsidian jeví jako pouhé best of starých časů, není tomu tak dle mého názoru úplně přesně. Některé postupy už ke slyšení byly mnohokrát. Nový je zvuk i nálada. Skladby se poslouchají samy a já se na nich momentálně stal závislým…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Paul / 30.6.20 14:43

Možná budu kacíř, ale Obsidian představuje to nejlepší, čeho jsou Paradise schopni za poslední dvě dekády. Jasný, na starý desky novinka nemá, ale od One Second neměli Paradise Lost takto silnou a vyrovnanou desku.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Paul / 30.6.20 14:43odpovědět

Možná budu kacíř, ale Obsidian představuje to nejlepší, čeho jsou Paradise schopni za poslední dvě dekády. Jasný, na starý desky novinka nemá, ale od One Second neměli Paradise Lost takto silnou a vyrovnanou desku.

Jarl / 30.6.20 10:00odpovědět

Já chci zpátky čistý a expresivní vokály a drásající melodicky kytarový vyhrávky. To pro mě je PL. Obsidian se k tomu všemu lehce vrací a občas i mrazí. S těmi 70% v zásadě souhlasím. Niž v případě PL nelze jít. Pořád si drží svůj nadstandard.

Garfield / 28.6.20 12:32odpovědět

Základní problém PL spočívá v tom, že neustále balancují mezi metalovým UG a komercí, což praktikují už nějakých 20 let (asi od alba One Second). Výsledky jsou často dost rozpačité. Ač jsem tedy vyznavačem "devadesátkových" PL, úplně jsem je neodepsal, jakousi úroveň si udržují. Jenže na rozdíl od klenotů Draconian Times nebo Icon novější alba brzo začnou nudit.

Vatutin / 28.6.20 11:45odpovědět

velká spokojenost, medusu jsem přeskaval, tady poslouchám, velmi dlouho a často, v kuse.

Lomikar / 27.6.20 16:21odpovědět

Já jsem z Obsidian hodně nadšenej. Alba Paradise Lost se vždycky objeví v ten správnej moment, kdy mám chuť na nějaký metalový devadesátky, naprosto mě takto naplněj a pak zas ustoupí do pozadí. Takhle už se dneska hudba moc nedělá mi přijde. Je to spíš dobře, ale jednou za čas to potěší. Ale zase mě neberte úplně vážně, z minulýho alba je můj nejoblíbenější song Blood & Chaos hehehe.

Martin / 27.6.20 13:06odpovědět

Co čtu recenze / reakce na Obsidian - tak jsou vesměs pozitivní. Tak proč se do toho sakra nemůžu dostat taky a po prvních 3 skladbách, které se mi celkem líbí, vypínám...Vysvětlení možná je, že zatím to vypadá, že jedna z mých srdcovek bude pro mě mít alba, ke kterým se budu vracet už pořád, mezi lety 1995-2012.

Victimer / 28.6.20 5:43odpovědět

Mám to podobně. Obsidian jako celek mi nevadí a vadit nebude, ale mockrát si ho nepustím. Důvodem jsou lepší a hlavně osobitější alba v minulosti PL.

Ruadek / 26.6.20 8:57odpovědět

Mám to úplně stejně jen s tím, že Meduse jsem dodnes na chuť nepřišel vůbec. Po těch letech, kdy jsem prakticky na Paradise Lost začínal, to stále vidím jako jistou formu závislosti. Stále se k nim budu vracet, stále slyším, že tam je co hledat a nacházet. Novinka mnoho nepřináší, stejně ale jako třeba poslední Amorphis. Skvěle se to poslouchá, ale nic moc nového už tam najít nelze. Na druhou stranu ta suverenita s jakou je to mnohdy podané, to je paráda. Dokud tyhle kapely fungujou, jsem spokojen. Náhrada za celou tuhle epochu není, až dohrají všichni tihle borci, bude nám to docela chybět. Takže tvořte, stále si myslím, že to za to stojí. 70%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky