Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pavallion - Stratospheria

PavallionStratospheria

Jirka D.5.12.2018
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON046) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Ospalá rocková nahrávka pro ospalé dny bez ambicí.

Poslední dobou mě začalo bavit číst promo řeči o tom, jak ta která nahrávka je výborná a co všechno v ní lze najít nebo slyšet. Kdokoliv, kdo umí psát neustále originálním způsobem o naprosto neoriginálních kapelách, mám můj obdiv, protože já bych něco takového nesvedl. Protože vím, jak je těžké předstírat opak. Stále totiž nemůžu uvěřit tomu, že všechny ty texty píše někdo, kdo je o jejich obsahu naprosto přesvědčen.

 

O aktuální nahrávce německé kapely Pavallion jsem se dočetl, že jde o warm, hypnotic post-rock meets modern psychedelic a taky že v ní lze zaslechnout starý dobrý zvuk raných Pink Floyd. Ta nahrávka se jmenuje Stratospheria, obsahuje pouhé tři skladby (ale jednu dlouhou a jednu extra dlouhou) a podle všeho je to druhá deska kapely. Ta první pod tajuplným názvem 2048 vyšla loni. Žánrově lze bez následků akceptovat to, co jsem výše citoval kurzívou, tedy střih mezi post-rockem (v menší míře) a psychedelickým rockem (ve větší míře), který si dobře rozumí s repeticí, občas přistoupí k postupné gradaci, ale i k náhlé změně nálady; a všechno tohle zkouší prodat potenciálnímu posluchači.

 

Předně je třeba říct, že nic objevného se nekoná a fanoušci starých Pink Floyd můžou zůstat v klidu, jejich ideály zůstanou i po této desce nedotčeny. Stejně tak je třeba říct i to, že jakékoliv nadšení by bylo předstíranou hrou a že pokud pozitiva, tak jen malá a důsledně hledaná v balastu průměrných rockových myšlenek. Myšlenek zahalených těžce ospalou, i když místy přesvědčivou atmosférou kytarového snění. Pavallion umí dobře vybrat efekty, umí s nimi pracovat a umí se přiblížit něčemu, co bych nazval žánrová očekávání. Stejně tak mají smysl pro dramatičnost a celkem snadno chápou, že po patnácti minutách nudy je třeba změnit tempo a probudit spícího posluchače. Budiž jim to ke cti.

 

Dalším pozitivem je z mého pohledu hodně lo-fi zvuk, který svou syrovou přirozeností dává nahrávce lidský, neumělý rozměr. Ano, někdo sice měl snahu jej vytáhnout k hranici hlasitosti, ale naštěstí se mu nepodařilo pokazit všechno, a tak těch několik málo nástrojových stop vedle sebe (včetně vesměs akusticky podaných bicích) vytváří dojem příjemného, domácího prostředí. Z tohoto pohledu je vlastně docela obdivuhodné, že k vystavění místy poměrně zdařilé atmosféry stačilo tak málo. Protože kromě několika málo syntezátorových partů a hostujících vokalistů jsou aranže průzračně snadné a čitelné.

 

 

Na druhou stranu je ale třeba si přiznat, že záchvatů nudy a jasného přestřelení vlastních sil je na albu víc než dost. Příkladně závěrečná, téměř pětadvacet minut dlouhá kompozice je jasným příkladem toho, že kapela si krájí mnohem větší krajíc, než jaký dokáže sama sníst. Natož její posluchač. Délka nejen této skladby, ale i alba jako celku, pak narůstá v podstatě uměle, častým a ve výsledku nezáživným opakováním téhož. Avizovaná hypnóza se nedostavuje, spíš pocit ospalosti, a nebýt několika málo dynamičtějších míst, spalo by se. Asi dokážu pochopit, že Pavallion sází právě na tento přístup, že v něm pravděpodobně cítí něco zajímavého, ale stejně tak je třeba pochopit, že ne všichni to mají nastaveno stejně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky