Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pearl Jam - Gigaton

Pearl JamGigaton

David25.5.2020
Zdroj: 2 x černá 12" gramodeska (#0602508630231) // 1 x CD digibook (#0602508630224)
Posloucháno na: Ortofon 2M SILVER / ProJect 1 Xpression Carbon Classic / Vincent PHO-200 pre-amp / Sony X555ES / SONY TA-F 770ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Oslnivá kráska z plakátu. Bez šminek ale umí po ránu i trochu vystrašit.

Držet v rukou novou nahrávku Pearl Jam pro mou maličkost znamená vždy jakýsi druh státního svátku… jde přesně o ten pocit, jaký zažívají bezdíkovští die hard fans Karla Gotta, když Mistr spustí z obecního amplionu, nebo když po něm pojmenují náves. Zkrátka událost.

Sedm let je sice poměrně dlouhá doba, nicméně pořád lepší, než třináct. Navíc, pokud někteří z vás pamatují jakousi původní falešnou ochutnávku nové desky You Can´t Deny Me, zaplaťkdokoliv za prodlouženou čekačku, jelikož nudnější, předvídatelnější, vyčpělejší skladbu Pearl Jam do té doby snad mezi prostý lid nikdy dříve nevypustili. Brrr. Kdeže ty předloňské ledovce plují… 

 

Těžko říct, zda hlavním původcem nejdelší časové prodlevy mezi dvěma řadovkami bylo hledání vhodné inspirace nebo chcete-li konceptu. Za nějaký ten pátek na scéně bylo řečeno skutečně mnohé a v souvislosti s dřívější tvorbou i veřejně známými postoji jednotlivých členů kapely je orámování aktuálního rozpoložení globálním tématem vlastně celkem logickým vyústěním. Upřímně, vůči podobně “velkým” projektům trpím dlouhodobě lehčí formou averze. Namátkou mě napadají poslední počiny PJ Harvey nebo Rogera Waterse, které mi přijdou už poněkud přes čáru ve smyslu pasování sebe samých do pozice kazatelů, moralistů dávající na odiv svá ega. V tomto ohledu zůstávají Pearl Jam naštěstí stále při zemi. V textech opět nadmíru poutaví, s citem pro hloubku sdělení podaných formou nutící k zamyšlení, hledání. Způsob, jakým se zhostili poměrně slušné výzvy, jde mnohem dál a ve výsledku disponuje širším dopadem, než pokusy dvou výše zmíněných světových veličin. 

 

Nicméně kvalitní textová složka zasazená do zajímavého konceptu sama o sobě ještě jaro nedělá. Hudebně Pearl Jam ani tentokrát nijak zvlášť nepřekvapují a vykračují v rámci koridoru vymezeného během plus mínus dvaceti let nazpět. Syrovost Yield, zasněnost Binaural i odlehčenost Backspacer, špetka koření v podobě netradičního užití programovaných bicích dopřávající především Dance Of The Clairvoyants nádech dříve neslyšeného syntetického experimentování. Minimálně první polovina alba snese bez vytáček nejpřísnější měřítka. Pět zastavení, každé svým způsobem jiné a originální, poutavé, probouzející touhu chtít stále víc a víc. S postupující stopáží ale efekt prvotní energetické infuze pozvolna vyprchává a krůček po krůčku přichází vystřízlivění. Seven O´Clock funguje drtivou většinu velkorysých šesti minut především jako zajímavý podkres Eddieho textu podaného jako vždy společně s plnými hrstmi emocí. Pokud ovšem necháte obsah jeho sdělení plavat po proudu, kromě několika zajímavých zvukových efektů mnoho silných stavebních kamenů nezůstane. Stejně tak následující rozjuchaná Never Destination, skoro bych řekl zatoulaná Backspacer záležitost, tak nějak zdvořile prosviští kolem, nabere na štangli Take The Long Way stydlivě pošilhávající po World Wide Suicide až k závěrečným Eddieho procítěným vzpomínkám na návrat do divočiny. Krásné Comes Then Goes, jednomu z vrcholů alba, jemuž prakticky nelze cokoliv vytknout a zasněnému rozloučení River Cross, důstojné tečce téměř hodinové desky, opětovně zvedající lehce uvadající standard nastolený úvodem.

 

 

Téměř nekritické nadšení prvních několika poslechů malinko prošumělo. Čerstvá zamilovanost je ta tam, ale nic ve zlém, máme se rádi a na stavu věcí nehodláme nic měnit, ani po lehkém rozčarování z jinak nádherné vinylové edice. Konkrétně její zvukové podoby především na koncích všech tří stran. Bob Ludwig, jakožto masteringový inženýr, platí hezkých pár desetiletí za uznávanou kapacitu v oboru, ale tentokrát i přes jinak příjemný, odlehčenější zvuk v porovnání s CD verzí poněkud narazil na limity asfaltového kotouče. Nejcitelněji úpravy masteru odnáší v negativním slova smyslu skladby Quick Escape a Take The Long Way, kde kromě rozzrněného vokálu prakticky kompletně podlehl digitálnímu rozkladu Cameronův činel. Chcete-li slyšet novou desku Pearl Jam v nejlepší dostupné kvalitě, pořiďte si CD verzi, která zmíněné úpravy překousala s hlavou vztyčenou, navíc nezůstanete ochuzeni o impozantní artwork, knížku, texty…  anebo otevřete YouTube, zapojte alespoň malinko slušnější klapky, případně aparaturu podporující stream a máte vymalováno. Vítejte v realitě roku 2020. Smutné? Zřejmě jak pro koho...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Zbyňa / 31.5.20 15:03odpovědět

Jak je u mě u téhle kapely trradicí, na desku jsem si musel chvíli zvykat, ale OK, deska se povedla, průser se ani tentokrát nekoná a v období po 2000 ji kladu hned za Riot Act a Backspacer. Kapela pokračuje ve stylu posledních 3 alb a trošičku se inspirovala i z No Code (Buckle up) a Riot Act( Comes then Gones vs Thumbing my way - takový to písničkařství). Závěrečná River Cross jakoby vypadla z Into the Wild. Celkově mám album rád až po Never Destination a pak se mi začne poslech drolit jakoby v něco, co by mohlo být na LOST DOG 2, Pardón, až na Retrogate. Za mě 8,5/10.

Victimer / 26.5.20 16:26odpovědět

Mám to podobně. Akorát mi ta pozornost vydrží až k Seven O’Clock, mám ji docela rád. Sympatická deska, ale ne úplně celá.

Jirka D. / 26.5.20 9:18odpovědět

Minimálně v úvodu je to výborná deska, živelná (Superblood Wolfmoon), skoro až překvapivě. V závěru pospává a po pravdě si ji užívám tak do poloviny, pak pozornost opadá. Každopádně CD edice je krásně udělaná, zvuk ostřejší, místy docela hodně,což je škoda ... umím si představit, že i Pearl Jam by v tomhle mohli mít víc jasno a trochu to krotit. Celkově žádná ostuda, za mě 70 %

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky