Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když začnete prohledávat naše stránky a hledat něco ke čtení o americké formaci Pelican, najdete především dvě recenze. Psali jsme o desce Forever Becoming z roku 2013 a pak o té předchozí, která v roce 2019 vyšla pod názvem Nighttime Stories. Obě dostaly docela pochváleno a obě měly společné to, že vyšly na takovém řekněme kultovním (s.r.o.) labelu Southern Lord Records. Byl to dost dlouho hezký domov Pelican, do něhož přešli ze svého prvního, taktéž docela kultovního (taky s.r.o.) domova Hydra Head. Všechno kolem Pelican je vlastně takové hezké a pozitivní a nebojím se napsat … ehm kultovní, že si vlastně říkám, kde je tentokrát chyba.

Jestli je to tím, že se instrumentální post-metal jako žánr už dávno vyčerpal (což tvrdím já a tvrdím to dlouho), anebo třeba tím, že jsem se vyčerpal já jakožto konzument instrumentálního post-všeho (to tvrdím taky dlouho). Těžko říct, ale obecně si troufám napsat, že naplnit zajímavou muzikou přes padesát minut instrumentálních emocí, pro které je k dispozici pouze velmi omezená hrací plocha s vlastně takovými jednoduchými až triviálními pravidly, je strašně těžké. A že to, co bezchybně fungovalo někdy před patnácti dvaceti lety a mělo nespornou výhodu momentu překvapení, dneska svůj hvězdný okamžik hledá mnohem složitěji. A že i kapely, které tenhle žánr definovaly, utvářely a dnes o nich mluvíme jako o ... ehm kultovních (radši nic…), tak to mají těžké. Pelican nevyjímaje.

Nová deska Flickering Resonance je v pořadí sedmá řadovka a nevyšla ani na Hydra Head, ani na Southern Lord, ale na mně neznámém, podle některých indicií politicky angažovaném labelu Run fo Cover Recods. Má osm skladeb, přes padesát minut, docela plochý a nedynamický zvuk a řekl bych, že plyne tak nějak bez překvapení, skoro až nudně. Dvě kytary jedou v krásném zápřahu přesně tak, jak byste čekali a někdy možná ještě o něco efektněji. Klidnější polohy jsou střídány těmi razantnějšími, což byste taky čekali, ale za sebe bych doufal, že to bude víc. Že příprava bude trpělivější, vyvrcholení vzletnější a že to vlastně připomíná spíš takovou během let zaběhanou, předem domluvenou, klidnou, domácí soulož rutinu. Vzbouřené emoce se během poslechu prakticky nedostavují a místo pořádného mořského příboje je to spíš jen lehce zvlněná hladina, ze které sem tam vyskočí taková hezká, učesaná, docela neškodná vyšší vlnka.

Osm skladeb nahrávky plyne docela samozřejmě a přirozeně, ale nabízí jen málo záchytných míst a myslím, že když bych vám náhodně vybral několik krátkých pasáží napříč deskou s úkolem „najdi pět rozdílů“, měli byste problém. Osobně ho mám. Nerozeznávám jednotlivé skladby a nacházím jen málo impulzů, které mě vytrhávají z klidu kulisového poslechu, což si vlastně říkám, že není žádná velká pochvala. Od poslechů, které následovaly někdy během jara a léta krátce po vydání, jsem si dal pauzu a s odstupem jsem zkusil druhý pokus, což žádný výrazný posun nepřineslo. Pelican vzor 2025 mi přijdou možná unavení, možná jen rutinní, ale především velmi neinspirativní. Formálně je to samozřejmě fajn deska, na níž bych těžko hledal chyby proti bontónu. Ale jako posluchač tvrdím, že je to kopec nudy, který si umím představit třeba jako tichý hudební podkres pro návštěvu tchýně. Ale že bych to poslouchal cíleně, nahlas a se zájmem, to si představit neumím. Chyba bude nejspíš u mě.