Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pelican - Forever Becoming

PelicanForever Becoming

Sorgh7.4.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Loňskému roku dlužím jeden důležitý návrat. Naší pozornosti by neměla uniknout poslední nahrávka americké kapely Pelican.

Instrumentální orgie nekončí. Rozjíždí se další kapitola soustředění, nepřítomných pohledů a muzikantské dokonalosti. Pelican pokračují ve své pouti beze slov, zato jejich nástroje rezonují novým miliónem informací.


Oproti předešlým počinům k žádné zásadnímu posunu nedošlo, snad ani není kam. I Forever Becoming patří mezi desky, které je třeba postupně objevovat, ale na druhou stranu vás neodradí přílišnou složitostí. Aby bylo jasno, mluvím o instrumentálních nadšencích, oproti kterým řada jiných kapel vypadá jako děcka na pískovišti, ale v rámci technicky náročnějších nahrávek nejde o žádné drama. Hned první poslech v mém případě stačil k tomu, aby se mi do hlavy zatnul drápek a já se těšil na následné poznávání a dvoření. Bez zbytečné něžnosti. Je to jako s jejím obalem - barevná, do studena laděná koláž je hezká, ale není příliš jasné, co znázorňuje. Chce to pořádnou dávku fantazie a… u ní bych asi zůstal. Těžko přijít na exaktní význam, snad žádný není, já ho nehledám. Prostě se mi líbí jeho složitost i ten fakt, že mu zatím nerozumím.


Album je tvrdé a po počáteční pomalé epizodě na zahřátí se celý mikrosvět proměňuje v razantní jízdu. V jeho rytmu těžkých úderů se třese má sebejistota a po chvíli albu zcela propadám. Pelican razí teorii podladěné síly, nechávají své kytary vibrovat a bručet, zvuk je díky tomu bohatý a hutný jako melasa. V místech, kde dají vzpomenout svým doom / sludge kořenům, se člověk doslova potácí pod vytvářenou tíhou a jako by se nohy lepily v zaprášeném medu. Přesto se rád dívám daleko k horizontu a neřeším, v čem mi nohy váznou. Vždy se nakonec uvolním a svobodnému pohybu vpřed nic nebrání. I když by se mohlo zdát, že album je z podstaty chmurným a pesimistickým obrazem, myslím, že tomu tak není. V převažující matérii se zjevují i momenty veselejší a uvolněné, které se snaží vyrovnat zobáčky vah a nechat zaznít rovnováze všehomíra. Je to tvrdost, ale okouzlující, je tu tíha, kterou je radost snášet. Nic není bezúčelné a postupně to směřuje k cíli. Směr načrtnutý tvrdou tužkou lehce stínují tiché a klidné momenty, které působí jako perličky v hrubém a neopracovaném šperku. Jsou vzácné, protože jich není mnoho, ale svůj účel plní.

 

Zpočátku jsem se bál, že mě Pelikánská složitost a instrumentální nátlak ubije, ale to jsem se hodně spletl. Jasně, určitá spolupráce se od posluchače vyžaduje a deska se nedá úplně zadarmo. Po čase ale jeden poslech uteče jako voda a tak si dávám ještě jedno kolo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 7.4.14 10:18odpovědět

Tohle album opravdu podněcuje představivost... není to láska na první poslech, ale přístup Pelican, nevyložit hned zpočátku všechny trumfy na stůl, mě baví... Podobné "objevovací" desky mám nejradši:-) Moc pěkná nahrávka... a ten vinyl... kašírovaný lesklý gatefold mmmm:-))

Ruadek / 7.4.14 9:07odpovědět

...s post-metalovými Pelican jsem se seznámil v roce 2007, kdy mi jejich epická věc City of Echoes hodně přirostla k srdci. Od té doby jsem jakoukoli další věc neslyšel ale díky recenzi se k nim zase vrátím. Z podobného zaměření doporučuji poslední fošnu Russian Circles.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky